Úvodem
Smyslem této práce je podat úvodní pojednání o tom, čím obor filozofie dějin vlastně je, co zkoumá a z jakého důvodu tak činí. V řadách historiků (Lucien Fevbre), ale i filozofů (Karl Popper) si však tento směr našel velké odpůrce. V závěru této práce se zaměřím na kritiku filozofie dějin z pera Jacquesa Le Goffa, jednoho z předních představitelů francouzské historické školy Annales, která diktuje trendy v moderním historickém bádání a současná historiografie staví na jejím vlastním pojetím dějin. Koncepce této práce je stavěna spíše na obecných postřezích autora, kterými bychom mohli uvést blok výuky vztahující se k filozofii dějin.
Často si klademe otázky, co jsou dějiny či zda jsou něčím užitečné. Čas pro nás znamená jakousi bezbřehou minulost začínající „velkým třeskem“. O okamžité přítomnosti mnohdy nepřemýšlíme, není pro nás podstatná. O budoucnosti astrologové vědí tolik, ale jinak v zásadě nikdo nic.
Dnes žije na světě přibližně šest miliard lidí. Ti všichni jsou v daném okamžiku aktéry nesčetných událostí, které se následně stávají součástí lidské minulosti. První lidé si uvědomují svou existenci tehdy, kdy přestali být lidoopi. Minulost není totožná s dějinami, jelikož se uchová v pamětech, ať už ústní nebo písemné tradice, jen malý počet informací. V zásadě jsme nuceni k určité selekci, jež nás nutí k tomu, které informace uchovat a které zakrýt pro budoucí generace. Kritériem pro správný výběr zachování těch kterých dějů je jejich důležitost. Často však nedokážeme přesně vymezit, co je důležité a co nikoli.
Vedle událostí historiky zajímají především jevy a struktury, než to, co je proměnné, což může spíše zase zajímat „filozofy dějin“. Z informací se konstruuje obraz minulosti, nikoli minulost sama. Může nás napadnout otázka, proč se zabývat dějinami. K čemu nám to je? Třeštíkův výraz „mysliti dějiny“ klade důraz zejm. na vytváření tzv. kolektivní paměti, tedy vnášet do kolektivního vědomí alespoň elementární a nezkreslené informace o historii, která bude včleněna do příběhu, který bude každým jedincem volně převypravován a bude se moci o něm dále přemýšlet tak, abychom si z toho vzali ponaučení do budoucna. Ani historikové však nevytváří obrazy dějin odvozené plně od reality. Vytváříme jen tzv. simulacra, které alespoň z části postihují minulost. Problémem možná je, že tato simulacra chápeme jakožto dávné všechny děje minulosti – tedy ve smyslu: „Toto jsou dějiny a nic jiného!“ Bohužel jde o chybný a zkreslující konstrukt. Proto je třeba o dějinách neustále přemýšlet, nabourávat stará paradigmata a měnit pohled na dějiny. Důležitým faktorem při reflexi dějin je vlastní názor interpreta, který by měl být do jisté míry plně respektován.
Historie pak není nic jiného, než vyprávěný příběh, který stojí na počátku, a při jeho vyprávění řetězíme události s důrazem na logiku děje. Hledáme příčiny a důsledky jevů, v důsledku čehož dochází z naší strany k interpretaci příběhu. Dle logiky pak vybíráme příběhy, o kterých si myslíme, že jsou smyslné. Objektivní popis události de facto neexistuje. Vždy událost vyprávíme tak, že jí přikládáme nějakou logiku, smysl. Historik dává vyprávění smysl, aniž by věděl, zda je v tomto příběhu smysl skutečně přítomen. Dějinami se zabývá dějepis, ale je pouhou deskripcí toho, co v minulosti proběhlo. Jindy o dějepisu mluvíme jako o jakési aplikované disciplíně. Často používáme termínu historiografie. Pozor, nezaměňujme její význam s termínem histologie. Historiografie je historicko-vědní disciplína zabývající se studiem dějin dějepisectví (tedy samotného oboru).
Vnímání času a otázka smyslu dějin
V archaickém období se děje chápaly v cyklickém čase (průběh roku, lidský život). Na tomto základě archaické společnosti rekonstruovali pohled na události. Naší pozornosti by neměla uniknout ani kniha francouzského antropologa a religionisty Arnolda Van Geneba, kterou věnoval přechodným rituálům (česky vyšla v r. 1996 pod názvem Přechodové rituály. Systematické studium rituálů).
V archaickém dějepisectví se začíná objevovat lineární vnímání času, který je vnímán zároveň pesimistickým prizmatem. Bohové se pobíjeli na potkání. Také období formování křesťanství (úzce spjaté s přelomem antiky a středověku) mělo lineární čas. Nemluvíme tu o přímce, ale o úsečce, která má svůj začátek a konec, myšleno od prvotního hříchu, přes Kristovu oběť na kříži, až k poslednímu soudu, jímž se lidské dějiny uzavřou. „Křesťanství dalo dějinám smysl, ale podřídilo je teologii.“
Joachim de Fiore, italský mnich působící jako notář na sicilském dvoře v Palermu. Poté, co navštívil Svatou zemi, prodělal ve svém životě duševní obrat, vstoupil do cisterciáckého řádu, na čas si dokázal získat i respekt papežského stolce. Joachim vykládá dějiny na základě učení o Boží Trojici a Zjevení Janova. Spatřuje tři dějinné etapy (stavy): doba Otce (stav starozákonní), doba Syna (stav novozákonní), věk ducha (stav synovské oddanosti k Bohu, kdy bude vládnout ctnost, důvěra a láska). Věk ducha – jako věk poznání a vědění – předznamenával nástup novověkého renesančního myšlení.
Období renesance je charakterizováno antropocentrismem, kdy je zdůrazňována role osobností. Renesanční hrdinou byl panovník pragmatický – viz N. Machiavelli a jeho dílo Vladař, nebo některé Shakespearovy postavy (Richard III.). Podle George Nadela bylo období přibližně mezi léty 1550-1750 zlatým věkem filozofie dějin. Období osvícenství dalo euroamerické civilizaci velký stimul, zrodila se myšlenka evolucionalismu, pokroku. Vrcholnou filozofickou podobu pojetí dějin dal F. Hegel (dějinnost a dialektika), jehož žákem byl K. Marx zdůrazňující materialistické pojetí dějin založené na ekonomických zákonitostech, jehož koncepce dokonale spadá do sociálních problémů v 19. století. Převzal od Hegela myšlenku pokroku společnosti, tzn. myšlenku individualistickou. Marxovy hlavní texty o dějinách jsou součástí Německé ideologie (1845-1846), dále figurují v předmluvě k Příspěvku ke kritice ekonomie (1859), zde si však musíme dát pozor na citace vytržené z kontextu a na překrucující a zjednodušující komentáře, a jsou obsaženy také v Kapitálu (1867-1899). Marxovou základní tezí je, že způsob výroby v materiálním životě podmiňuje společenský, politický a intelektuální proces obecně. Existenci lidí nedeterminuje jejich vědomí, nýbrž naopak vědomí je determinováno jejich společenským bytím. V Komunistickém manifestu napsal, že dějiny jakékoli existující společnosti jakou dějinami třídních bojů. Jak řekl Pierre Vilar: „Ačkoli Marx napsal málo ‚historických knih‘, vždy psal knihy jako historik. ‚Koncept historie‘ je v jeho postupech.“
20. století bylo doprovázeno otřesy, válkami, krizemi ve všech sférách, v důsledku čehož narůstala mezi lidmi skepse (viz Nietzsche, Heideger). Stále více je vnímána účelovost historické interpretace. Theodor Lessing prohlásil: „Dějiny uznávají jen vítěze.“ Často slýcháme spojení, že historie vystupuje jako služka, ne-li prostitutka ve službách ideologie, zejm. totalitní, což se stalo osudné filozofii dějin právě v Hegelově pojetí. Na druhé straně zastánci druhý pól historiků křičí: „Historie magistra vitae“. Už jen z tohoto důvodu musíme zastávat rezervovaný postoj k dějinám.
Dnes panuje určitá skepse, zda v dějinách lze najít nějaký smysl. Tyto postoje najdeme u existencialistů – viz Albert Camus – „Mor“ (1947) – esence existencionalistických postojů, Albert Schweizer, jezuita P. T. Chardin či Nikolaj Berďajev.
Jan Patočka ve svých Kacířských esejích o filozofii dějinříká: „… možná smyslem dějin může být, že se lidé ten smysl neustále pokoušejí hledat.“ Dušan Třeštík, Le Goffův žák, o dějinách prohlásil: „Dějiny tedy nejsou nějakým objektivním faktopisectvím, ale subjektivním myšlenkovým konstruktem.“ Jejich paradigmata se mění velice rychle, o čemž dala dobře vědět postmoderna.
Bohužel spousta Čechů věří na dnes již překonaná klišé romantického 19. století. Jedním z těch, kteří se zaměřili na demytizací některých pojetí je Umberto Eco, který se soustředil na kritika faktů v učebnicích dějepisu. Není však jediným. Někteří historikové se dokonce zdráhají učebnice dějepisu psát, jelikož je to náročné a při redukci dějů jde stejně o prázdná slova. Demytizací si nechávají do svých knih (Dušan Třeštík, Vladimír Macura, Jiří Rak, Michel Foucault a další).
Le Goffova kritika filozofie dějin
Francouzský medievalista Jacques Le Goff (narozen 1924), je považován za jednoho z největších odborníků na středověké dějiny. Své čtenáře upoutává především objevováním nových témat a problémů středověké každodennosti a mentalit, čímž dokonale naplňuje původní koncept školy Annales, za jejíhož nejvýznačnějšího reprezentanta bývá dnes považován. V českém prostředí si získala velký ohlas jeho syntetická kniha z počátku 60. let: Kultura středověké Evropy. Mezi jeho nejslavnější práce patří programová stať o středověkých intelektuálech (Intelektuálové ve středověku) či rozsáhlé a široce diskutované Zrození očistce a ,,moderní“ životopis francouzského krále Ludvíka IX. Patří k těm mála historikům, kteří mají smysl pro odkrývání a odhalování nových, pro středověkou civilizaci však výsostně závažných témat. V současné době je připravována do české verzi jeho práce o univerzitách ve středověku, ale i v době novější (Univerzity v evropských dějinách).
Pokud alespoň trochu známe koncepci školy Annales, kritika filozofie dějin u Le Goff nás snad ani nezaskočí. Do nedávna však o tom nikde nepsal. Jeho esejisticky pojatá kniha Paměť a dějiny zrcadlí portrét kriticky uvažujícího francouzského intelektuála neklidné druhé poloviny 20. století. V kapitole K Filozofiím dějin Le Goff narovinu prohlásí, že s většinou historiků sdílí k filozofii dějin nedůvěru, vycházející z přesvědčení, že mísit žánry je škodlivé. Naprosto souhlasí s tím, co již v 19. století prohlásil Fustel de Coulanges, autor bestselleru Antická obec (1864, česky 1998): „Existuje filozofie a existují dějiny, neexistuje však filozofie dějin.“ Stejně tak je zajedno i s Lucienem Febvrem, který řekl: „Filozofovat – to v ústech historika znamená hrdelní zločin.“
Ve své kapitole se Le Goff záměrně vrhá do nesouvislého sledu doktrín, jelikož mu jde o intelektuální modely a nikoli o vývoj myšlení. Vybral si příklady několika individuálních myslitelů (Thukydides, Augustin, Bosseuet, Vico, Hegel, Marx, Croce, Gramsci) i jednotlivých škol (augustinimus, historický materialismus) a proudů (historismus, marxismus, pozitivismus). Thukidýda vidí podobně jako Raymond Aron jako pozitivistu, jelikož „události popisuje v pořadí, v jakém se odehrály, aniž by je přitom komentoval.“ Thukydides se totiž domníval, že historie je ve svém podání úzce spjata s rétorikou, jíž přikládá velký význam ve formě řeči. Potom role, jakou přisuzuje srážce individuální morálky a politiky, z něj dělá podle Le Goffa předchůdce Machiavelliho a jednu z největších osobností západní filozofie dějin. Le Goff žádné filozofie dějin nenapadá, pouze rozebírá jejich koncepci a říká, od koho si vysloužili kritiku, popř. z čeho vycházejí a kdo na ně navázal.
Podle Le Goff zaujímá v rámci historie výjimečné místo Michel Foucault, a to ze tří důvodů. Jednak proto, že je jedním z největších současných historiků (jakožto historik šílenství, nemoci, vězeňského světa či sexuality). Důležitým důvodem také je to, že nejcitelněji diagnostikoval onu obnovu historie, která má podle něj čtyři body:
1) Zpochybnění dokumentu
2) V historických disciplínách zaujímá přední místo myšlenka diskontinuity
3) Téma možnosti nějakých globálních dějin začíná ustupovat a rýsuje se cíl velmi odlišný od toho, co by se dalo nazvat obecnými dějinami, který určuje, jaká forma vztahu mezi různými řadami může být legitimně popsána
4) Nové metody
Foucault prý konečně navrhuje i originální filozofii dějin, úzce spjatou s praxí a metodologií historické disciplíny. Le Goff pochvalně shrnul Foucaultovu filozofii dějin coby spjatou s historickou vědou takto: „Foucaultova historie-geneaologie tedy zcela plní program tradiční historie, nechává stranou společnost, hospodářství atd., ale strukturuje tuto látku jinak: nikoli na základě století, národů nebo civilizací, ale na základě praktik; záplatky, jež vypráví, jsou dějinami praktik, v nichž lidé spatřovali pravdu, a bojů, jež kolem této pravdy vznikaly. Tento nový model historie, tato ‚archeologie‘, jak ji nazývá její tvůrce, ‚se rozvíjí v dimenzích obecných dějin‘. ‚Nezaměřuje se na praktiku či diskurz, jež jsou skrytou částí ledovce, ale spíš je skrytá diskurzu a praktiky neoddělitelná od části vynořené.‘ Celá historie je archeologická svou podstatou, nikoli svou volbou: vysvětlovat a ozřejmovat historii spočívá především v jejím celkovém přehlédnutí, ve vztahování tzv. přirozených předmětů k datovaným a ojedinělým praktikám, jež je objektivizují, a ve vysvětlení těchto praktik nikoli na základě jediného motoru, ale na základě všech blízkých praktik, do nichž ony prvně jmenované vrůstají.“
Závěrem
Pokud by alespoň část filozofů dějin byla takovými skvělými analytiky dějinných procesů jako M. Foucault, J. Le Goff by pravděpodobně nic nenamítal. Jelikož se tak neděje, je proto lépe snad tuto disciplínu vymazat. Při vší úctě k filozofům a jejich interpretačnímu umění, také já se kloním k Le Goffově názoru a názoru dalších historiků moderní doby. Tím nechci říci, že výuka filozofie dějin by nemusela na střední škole probíhat, pouze by tato kategorie měla být probírána společně s „klasickou“ filozofií, jelikož se netěší přílišné exkluzivitě a v očích historiků nemá takovéto filozofování nad dějinami přílišné opodstatnění.
Literatura:
Jacques Le Goff, Paměť a dějiny, Praha 2007
Žádné komentáře:
Okomentovat