Český diplomatář a jeho program

Gustav FRIEDRICH, Český diplomatář a jeho program, ČČH 6, 1900, s. 223n.

§ Friedrich se ptá, jaké znění pramene má být přijato při vydání listin za základ.

teze:

- je-li originál zachován, musí se v každém případě pořídit vydání z něj!

- spokojit se s kopií je chybou, protože ta nám nikdy nemůže poskytnout záruku absolutní správnosti obsahu ve všech jednotlivostech

- není-li originál zachován, musíme zjistit, která ze zachovaných forem listinného textu (kopie; tisk) je odvozena z originálu a podává nejvěrohodněji jeho čtení Þ nejvěrohodnější forma se položí při vydávání za základ

- z dobových kopií se doporučuje, tehdy, když je originál zachován, uvést v poznámkách varianty jmen osobních a místních

- pokud je to možné, je dobré srovnat texty zachované v originálech s textem kopií a to tehdy, je-li originál nějak poškozen – doplňky z kopií převzaté ohraničíme […]

- není-li možno mezeru v poškozeném textu nijak doplnit, vyznačí se to pěti tečkami .....

- způsob, podle kterého Friedrich pořizoval opisy, se řídil podle toho, v jaké formě se nám listina zachovala

- je-li listina zachována v originále nebo v kopii, je nutné při vydání znázornit její vnější rozvržení, způsob psaní i druhy písma, pokud je to ovšem typograficky možné a pokud se tím nepřekáží pohodlnému užívání edice

- pokud je listina psána pomocí odstavců, je nutné tyto odstavce v edici zachovat

- není potřeba vyznačovat, kam až sahají jednotlivé řádky; stačí naznačit pouze konce prvních 3 řádek užitím dvojitých kolmých čárek ||

- části listiny, které jsou psány prodlouženým písmem, jsou pak uzavřeny dvěma řadami ležících křížků, např. × In nomine domini amen ×

- stojí-li na začátku listiny chrismon, bude vyznačen písmenem C v oblých závorkách (C); je-li pro invokaci užito kříže, je nutné ho položit také v opise †

- podobně je nutné vyznačit v přepise také jiná různá znaménka, jež se vyskytují v listinách – míníme tím zejm. monogram v císařských listinách, který bude na příslušném místě vyznačen písmenem M v oblých závorkách (M) podobně při papežských privilegiích bude kruh s papežovým heslem vyznačen písmenem R v závorce (R) = lat. rota – kruh

- na znění textu jakož i na pravopisu originálů se nesmí provést žádné změny, jimiž by charakter pravopisu předlohy byl nějak porušen Þ v případech, kde se originál odchyluje od našeho nynějšího latinského pravopisu – jako např. v užívání prostého e místo dvojhlásky nebo v užívání c místo t ve slabikách tia, tio – musí se ponechat způsob psaní originálu bez jakékoli změny; pro tzv. e caudatum, jež zastupuje v jisté době dvojhlásku ae, je nutné užít zvláštního typu: ę; při přepise musíme někdy provést transkripce – např. okrouhlé a ostré u (u, v) se transkribuje podle našeho způsobu psaní, klade se u jen v platnosti vokální a v jenom v platnosti konsonantní

- podobně se transkribuje w, přicházíly ve významu slabiky vu (např. má-li předloha wlgariter, transkribujeme na vulgariter č. všedně, obyčejným způsobem). Pouze při vlastních jménech se podrží přesně ta z obou forem, které má předloha

- místo i vybíhajícího pod čáru ( j ), se všude klade klasické i, ale tam, kde místo měkkého i stojí ypsilon, je nutné ho takto ponechat (např.ymmo = ano, ba dokonce); konečně pak místo dlouhého ς, se vesměs klade s okrouhlé

- při číslicích se ponechají tytéž značky, jaké má předloha, tedy např. VIIII se netranskribuje na IX). Podobně se zachovají také koncovky, jsou v předloze připojeny k číslici, např. IIII^or

- v přesné redukci textu se při originálech doporučuje jít dokonce tak daleko, že se i zřejmé písařské chyby ponechají v opisu textu listiny; při tom však je nutné pokaždé pod čarou upozornit, že příslušnou nesprávnou formu má skutečně originál – pod čarou se může pak připojit oprava

- chyby zaviněné písařem listiny se doporučuje v textu podržet z toho důvodu, že tím badateli dána možnost kontrolovat stupeň spolehlivosti písaře listiny – z důvodu věrohodnosti je zapotřebí v poznámce upozornit na všecky razury (vyškrábané nebo vymezené místa v textu), opravy a dodatky nad řádkou jakož i na jiné změny vyskytující se v listině, které jakýmkoliv způsobem mohou při jejím posuzování přispět k objasnění některých otázek; sem náleží zejm. změna barvy inkoustu nebo střídání písařů apod. – veškeré tyto a jiné k textu se vztahující poznámky se označí v poznámce nikoli čísly, nýbrž písmeny malé abecedy

ÚPRAVOU TEXTU JE PROVEDENA JENOM ČÁST PŘÍPRAV K VYDÁNÍ!!!

- každý jednotlivý kus musí být opatřen také popisem (pochopitelně obšírnějším, než popis, který bude při vydání ke každé listině připojen); v popisu musí být především vytknuto, v jaké formě se listina zachovala, dále musí být v popisu udáno na jaké látce je listina psána, přičemž by se měla udat jakost této psací látky a její rozměry v milimetrech; další odstavec popisu by se měl zabývat podrobným popsáním písma a charakteristikou ruky (nebo rukou), která listinu psala; k popisu patří také popis pečeti a způsobu, jímž je k listině upevněna; nakonec se uvádí staré přípisky učiněné na rubu listiny, popř. také staré archivní signatury

- po vykonání těchto příprav je teprve možné přistoupit k diplomatickému rozboru, který musí nutně předcházet samotnému vydání; při tom je třeba objasnit (pokud je to možné) všecky věcné i osobní momenty, za jejichž spolupůsobení ta která listina vznikla a také pokud možno zodpovědět otázku, kdo určitou listinu koncipoval a kdo ji psal

- je také jednou z povinností vydavatele v každém jednotlivém případě zjistit, bylo-li snad něco do některé listiny později vsunuto (tedy interpolováno); takové vložky budou při vydání již na první pohled patrny tím, že příslušné části padělaných listin budou uzavřeny ostrými závorkami: < >

- místo a čas vyhotovení listiny se uvede na zvláštní řádce po pravé straně pod regestem, přičemž datum bude převedeno na náš způsob počítání

- bezprostředně za textem listiny budou následovat průvodní poznámky – první odstavec bude obsahovat sdělení, v jaké formě a kde se nám listina zachovala; u listin zachovaných jen v kopiářích bude udán kromě příslušné signatury ještě také list, na němž se opis listiny nachází; u originálů se udá látka, na níž je listina psána a v závorce se uvedou její rozměry v milimetrech ve formě zlomku (výška bude čitatel, jmenovatel pak vyjádří šířku); v tomto odstavci bude udán také popis pečeti, popř. se také připojí dorsuální poznámky (tj. poznámky napsané na poslední straně listiny) a konečně bude udána také provenience písma, dá-li se zjistit

- v druhém odstavci bude podán pokud možno úplný seznam dosavadních tisků; podle okolností se pak u některých listin ještě další odstavec, v němž bude podáno vše, čeho je nezbytně zapotřebí k jejich posouzení a interpretaci

- regesty a závěrečné poznámky budou psány v řeči české a německé a budou se tisknout italikou

- několik slov o seřazení látky: listiny pravé budou následovat za sebou v chronologickém pořádku; listiny, v nichž je udán pouze rok, nedá-li se doba jejich vzniku blíže zjistit, budou položeny vždy na konci příslušného roku

- každý díl diplomatáře bude zakončen podrobnými rejstříky, a sice spojeným rejstříkem jmen osobních a místních a zvláštním rejstříkem věcným, do něhož budou pojata i neobyčejná latinská slova nebo všechna v listinách přicházející slova česká a německá