K problematice dějin osídlení - historický seminář. doc. T. Velímského

Dějiny osídlení jsou typickou historickou mezní disciplinou, v níž se integrují poznatky získané studiem velmi různorodých pramenů hmotných (zejména archeologických, ale i uměleckohistorických), písemných (ve velmi širokém spektru, zahrnujícím výpověď pramenů narativní povahy, listin, úředních knih – desky zemské a dvorské, registra papežských desátků, konfirmační a erekční knihy, urbáře a gruntovní knihy, berní rula, katastry atd.), kartografických, toponomastických, ale i pramenů přírodovědné povahy. Studium dějin osídlení tedy vyžaduje mezioborovou spolupráci historiků, historiků umění, archeologů, geografů, toponomastiků a dobrou vzájemnou informovanost o možnostech, ale i omezeních jednotlivých vědních disciplin. Výsledkem jsou práce, které dosti podstatně prohlubují vědomosti o historických strukturách a procesech, tedy o těch aspektech historického vývoje, které se odehrávají v tzv. dlouhém čase.

Požadavky na studenty:
hlubší zájem o problematiku starších českých dějin, ochota osvojit si specializované znalosti výrazně nad rámec standardní učební náplně, vítána je elementární znalost latiny a snaha porozumět obsahu jednodušších středověkých latinských textů, obsažených v edicích pramenů

13.2. 2007

Úvod

- Literatura: Jan Klápště, Proměna českých zemí ve středověku, Praha 2006 – její tématika je smyslem našeho semináře – je nejlepší průpravou k těmto věcem; TÝŽ, Paměť krajiny středověkého Mostecka, Most 1994 – regionálně zaměřená, ale metodicky dobře provedeno; Josef Žemlička, Čechy v době knížecí, Počátky Čech královských, Osídlení Českého středohoří a dolního Poohří; Tomáš Velímský, Trans montes ad fontes, Most 1998; Martin Gojda, Archeologie krajiny; Praha 2000; Martin Kuna a kol., Nedestruktivní archeologie, Praha 2004.


20.2. 2007

Okruhy:

Přírodní prostředí
Historická kartografie
Hmotné prameny – archeologické, ale i raně středověká architektura, hrady…
Půdorysy sídlišť a uspořádání jejich pozemků (plužiny)
Studium patrocinií
Toponomastika
Práce s písemnými prameny
Vývoj majetkové držby ve středověku
Studium historických komunikačních sítí


Přírodní prostředí

- české země z hlediska geomorfologického členité a různorodé – je to jiné, než v Polsku nebo v severním Německu (v těchto zemích lze sledovat vývoj velkoplošně) – v Čechách – pestrá mozaika jednotlivých regionů s různorodým vývojem osídlení – geomorfologická mapa – obr. ústeckého okresu – místa do 200 m. n. m. se rozkládají v blízkosti vodních toků – Labe, Bílina a její přítoky
- důlní těžba – odklánění řek – těžké geomorfologickou mapu na Ústecku rekonstruovat; kromě území s nejnižší nadmořskou výškou zde hojně terény se střední nadmořskou výškou – tzv. Milešovské středohoří, Verneřické středohoří, Ústecké středohoří + nejsevernější výběžek Krušných hor
- velký význam má i sledování map geologických, jelikož geologická historie určuje charakter krajiny – formuje podloží – obr. Geologická mapa Ústecka: zde g. Útvary, které vznikaly už v prvohorách a druhohorách, ale už jen sedimenty, které pak vyzvedávány; dále vyvřeliny (žuly) a metamorfované horniny (ruly); třetihorní vyvřeliny – neovulkanity (čedič, znělec); čtvrtohorní procesy – pokles podkrušnohorské pánve (mladší kvarterní sedimenty atd.) – důležité i z hlediska výskytu některých surovin – usnadňovalo nebo naopak stěžovalo jejich využívání
- obr. rekonstrukce botanického krytu – tj. co na území rostlo – rekonstrukce jsou dělány na základě určitých pravidel – vyvíjí se klima + silné zásahy člověka – rekonstrukční mapy vylučují lidskou činnost a jsou simulovány pro určité optimální klimatické podmínky (ideální pro nás období atlantika) – kolem vodních toků jsou inundace, které jsou porostlé tzv. luhy (porosty jako olšiny atd.) – mapy mají problém – vycházejí z dnešního stavu krajiny a nepočítají s tím, že krajina se v průběhu tisíciletí měnila – dnes víme, že jak je to rekonstruované tady, tak to v tom neolitu úplně vypadat nemohlo – pásmo luhů zpravidla bylo užší, než se dnes na mapách vyznačuje!!!
- dalším pásmem vegetace: hnědá barva: pásmo dubo-habrových hájů (do 250 m. n. m.) – území, které mělo nejlepší klimatické i půdní podmínky – sem vstupovali lidé-zemědělci – toto pásmo v historii nejvíce poznamenáno a v podstatě vymazáno – na Ústecku zde už jen relikty a ne už v původní podobě (např. v okolí Chlumce)
- modrá barva: pásmo bučin – botanikové rozlišují více typů bučin (ale to pro nás nepodstatné); dodnes na Ústecku někde dochovány, ale jen tam, kde je svažitý terén, který je nevyužit – např. směr na Střekov (zde květnaté bučiny)
- dále pak jsou zde plochy; nahoře mapy bučiny přecházejí do buko-jedlových porostů; smrčin zde původně velice málo, byly vzácné, v Krušných horách jen na vrcholech, kde byla rašeliniště; na prudších svazích přivrácených k severu
- obr. kus krajiny v Ústeckém středohoří (středověká cesta z Děčína před Bohyní, vpravo vrch Chmelník) – osídlení zde zasáhlo ve 2. pol. 12. století, pak v druhé fázi ve vrcholném středověku (13. století), komunikace nevedly labským údolím (Labe jako vodní cesta, ale nebylo splavné po celý rok), ale přes kopce českého středohoří

- toto mapování se u nás systematicky začalo dělat už v 50. letech – poměrně podrobně 1: 50 000 – kolektiv botaniků pod vedením Františka Mikyška – tzv. „Mikyškovi rekonstrukční geobotanické mapy“ – z toho pak mapy 1:200 000 – mapy sice nejsou zcela aktuální (kritizovány v rozsahu inundací, ale pořád je to důležitý zdroj informací); Milan Zápotocký – věnuje se osídlení Čáslavska v raném středověku, vychází z Mikyškovy mapy – na obr. území dubo-habrových hájů, vyznačeny luhy kolem vodních toků; zde i typy bučin – území osidlováno až v průběhu mladší fáze raného středověku; vyznačil stará sídlení území, archeologická naleziště – pouze na tomto území se jedná o pozůstatky sídlišť a pohřebišť; to co je mimo, to jsou tzv. ojedinělé nálezy (vyznačena Haberská cesta a Libická stezka + koridory kolem řeky Sázavy – Sázavsko pro neolitiky důležité jako zdroj surovin – zde amfibolity, které se lámaly v povrchových dolech a sloužili jako zrnotěrky, podložky na drcení obilí
- odstrašujícím příkladem je mapa: Pravěká naleziště v severních Čechách (Peša a Jenč, 2000 – Muzeum v České Lípě) – mapa nevypovídá o ničem – do jedné roviny se promítají puntíky, které vyznačují pokaždé něco jiného

Klima

- v dějinách osídlení hraje obrovskou roli; k velkým klimatickým rozdílům zejm . v pleistocénu – několik vln dob ledových a meziledových; když skončilo poslední velké zalednění, které je ve střední Evropě ozn. jako würmské, tak se pak začalo globálně oteplovat (do toho došlo ještě k epizodě, kde v Americe ze značné části roztál kontinentální ledovec a voda se provalila do Atlantického oceánu – takže další ochlazení v Evropě, na Blízkém východě se to projevilo snížením srážek – sušší podnebí)
- metody pro sledování klimatu: odvozeny z přírodních věd; Grónský ledovec – do něj dělány vrty; ledovec se skládá z množství dobře rozeznatelných vrstviček, kde každá vrstvička představuje jeden rok; každá vrstvička ledu obsahuje pily naváté až z amerického kontinentu (díky proudění z jihozápadu) – už z toho mohou palinologové charakterizovat změny přírodního prostředí
- další možnosti: v ledu jsou konzervovány molekuly kyslíku, ten se vyskytuje v podobě izotopů; vzájemný poměr izotopů závisí na teplotách (zjistili přírodovědci) – ze vzájemných poměrů izotopů kyslíku zkonstruována křivka na obr. (přelom letopočtu, až r. 1600) – z ní vyplývá, že klimatické optimum někdy kolem roku 900 – ne vždy se údaje z Grónska se nedají jednoduše přenášet pro Evropu a už těžce pro tu Evropu střední
- dalším zdrojem informací, tzv. dendrodata – jsou k dispozici i pro Evropu – jsou dovedena až do mladšího neolitu (např. oblast jižního Německa, severního Švýcarska – oblasti na sever od Alp) – mění se hladina alpských ledovcových jezer – dnes je výše, než v neolitu – takto se ocitli dřevěné neolitické konstrukce pod hladinou
- maxima zalednění v Alpách – 1125 (menší zalednění) 1350, 1650 („malá doba ledová“) – Čechy – 70./80. léta 13. století - přivedlo zemi k hladomoru, projevy kanibalismu atd.; zhoršení klimatu v českých zemích lze pozorovat v průběhu 2. poloviny 14. století (kolem 1350) – kočí u nás proces rozšiřování osídlených území a někde už ustupuje; do r. 1400 vlna depopulace Čechy zasáhla, za Václava IV. vlna špatných klimatických podmínek; v Čechách se zdá, že vyvrcholením nepříznivého období je 1425-1445 – ne náhodou to souzní s krizí husitské revoluce – Čechy válkami vyčerpány a do toho nepříznivé klimatické poměry; v průběhu 2/4. 16. století období, kdy máme doloženo z literárních pramenů, z herbářů, z lékařské lit. doloženo že zde rostlo celá řada teplomilných rostlin – budování arkádových zámků nebylo opičení po Itálii, ale vyhovovalo to + doba rozvoje vinohradnictví (tehdy se víno pěstovalo i na Chrudimsku, Čáslavsku, Kutnohorsku, všude možně po střední a severozápadních Čechách) – když dochází k malé době ledové – znamená to radikální zmenšení ploch, kde se víno pěstovalo, ale je otázkou, do jaké míry na to má vliv klima, ztráta pracovní síly … – pěstování vinné révy se prostě zredukovalo

27.2. 2007

- Emanuel Opravil – paleobotanik, zpracoval vodní režim v soutoku Moravy a Dyje v období Velké Moravy; zhruba ve 13. století proměna – rozšíření osídlení na Moravě – odlesňováním se podmínky zhoršovaly – jarní záplavy, během 13. a 14. století sedimenty a náplavy – 1m – 1,5m; když v 19 stol. docházelo k úpravám – meliorovalo se, půda se předělávala na zemědělskou, orba tu ale už nemohla probíhat
- podobně v Čechách – 13. století zánik osídlení v dolní toku Ohře; Pražská kotlina až do 13. století trvale osídleny ostrovy ve Vltavě (Klárov), v Praze dochází k zhoršení retenčních schopností Vltavy + stavba jezů a budování mlýnů na Vltavě – osídlení na březích snaha chránit tím, že se snažili dostat na vyšší niveletu – záměrně nelikvidován odpad – prudký nárůst terénu (někde až 3 metry) – na něm vyrůstá další osídlení
- v řadě míst se extrémní povodně zaznamenávaly nebo měřily – v řadě měst měli ukazatele, na kterých se zaznamenávala výše hladiny při kulminaci – v Děčíně na skále pod zámkem nebo na Juditině mostě plastika, zv. bradáč – nevíme, v jakém byla místě – jakmile má bradáč vodu k vousům, už je zle – voda se začne rozlévat ze Starého města na Malou stranu
- od 19. století snaha regulovat toky řek – na jednu stranu efektivní – voda rychle odkláněna pryč; tvrdí se, že tok Otavy a její povodí se zkrátilo na polovinu; výstavba kaskád přehrad umožňovala do jisté míry průtok regulovat – funguje to jen do povodní určitého rozsahu × Morava-povodeň 1997, v Čechách 2002 – ukázalo se, že staré systémy nestačí

- rekonstrukční mapy – dnes oblasti natolik pozměněné, že jakýkoli historický výzkum se neobejde bez toho zjistit, jak tam krajina vypadala kdysi – před polovinou 19. století – první 2 vojenská mapování a stabilní katastr – umožňuje nám rekonstrukci krajiny do stavu před průmyslovou revolucí
- dnes velkým pomocníkem digitalizace počítačového zpracování map – použití GIS – geografický informační systém, (Fakulta životního prostředí UJEP) – http://oldmaps.geolab.cz; spolupráce s Ústředním úřadem zeměměřičství a katastrů

Historická kartografie

- Bohuslav Klíma považoval za mapu nákres, který byl vyryt na pravěkou kost; Mezopotámie – destička s klínopisnými nápisy a schématem řek Eufrat a Tigris; Poutingerská mapa – římská mapa – dělána kvůli určitému přehledu při pohybu vojska, legií po důležitých cestách v římské říši – zde velmi schématicky Apeninský poloostrov, deformovaně zobr. podoba moří Jaderského a Středozemního
- mapování ve starověku dosáhlo vysoké úrovně, už Řekové předpokládali, že země je kulatá, dokázali změřit obvod zeměkoule, zeměpisné souřadnice pomocí astrologických měření – toto k dispozici Ptolemaios – prostřednictvím Arabů se dochovali tabulky, ne mapa – pomocí nich se jeho mapy rekonstruovali – na obr. Rekonstrukce map arabského geografa Al Idrísího – mapa orientovaná k jihu – Středomoří zde zobrazeno pěkně (Gibraltar, africké břehy, Itálie se Sicílii …)
- středověk – úpadek kartografických znalostí – představa, že země je ploch kotouč se středem v Jeruzalémě – Ebstorská mapa, stejným způsobem Beresfordská mapa dochovaná v Anglii
- itinerář určený pro poutníky do Říma; k dalšímu rozvoji mapování – Středomoří v Amalfi ve 13. století – použití kompasu převzatý od Arabů + pak použit astroláb, práce s trigonometrickými funkcemi – pomocí nich se sestavovali portulánové mapy – zobr. Pobřeží Středomoří; na Katalánské mapě – Čechy jen schématicky, jediný vodní tok Vltava a Labe, jediná lokalita – Praha
- další obr. Mapa vycházející z Ptolemaia ještě na konci 15. století – z něčeho podobného vycházel Behaimův globus, které měl k dispozici i Kryštof Kolumbus – mapy mají půvabný vzhled, zdobená štafáž
- další obr. mapa založená na rekonstrukci Ptolemaiových tabulek; Etzlaubova mapa – pomůcka pro poutníky do Říma (ze Skandinávie a Jutského pol. přes střední Evropu až po Řím) – Čechy zobr. jen schématicky okrajovým pohořím, najdeme tu Prahu, Plzeň, Žatec, Most, Žitavu, Těšín, Brno, Třebíč, Znojmo, Jindřichův Hradec, Kutná hora – trasy do Říma – přes moravskou bránu nebo na západ od Čech
- Klaudiánova mapa Čech (1518) – Mikuláš Klaudián – žil MB komunitě JB, jeho mapa vydána Německu, je to dřevoryt – jediný exponát dochován, je ve státní oblastním archivu Litoměřicích (1 česká míle asi 11 km)
- omor ánovai mapy vznikla Zalteriho mapa – jde o mědirytinu, ne dřevoryt – mapa je už otočena severu, ale není o nic bohatší, naopak se dopustil nepřesností; Crigingerova mapa Čech – působil jako měřič Jáchymově, zřejmě pořizoval i důlní mapy, mapa Čech je detailnější – je tu vyznačeno více geomorfních tvarů, jsou tu už kopce Českého středomoří, zachycuje i území Míšeňsku a Sasku – celá omort mapy je zachycena kružnici; Crigingera vychází řada dalších map – produkovány Německu i Nizozemí – Ortelius A., Mercator (1585) – ale zásadě stále Criginger, dále holandské vydání 1618 – hezká štafáž + doplněno o vedutu Prahy (zobrazení Pražského hradu – Caisershoff – protože se to vztahuje rudofilnské době)
- 1569 Fabriciova mapa Moravy – nejstarší mapa M. – vydávána až do 17. století
- 16. století vzniká řada map podrobnějšího měřítka, regionálních map vznikající na jednotlivých panstvích – majetky benediktinek při Pražském hradě u Vilemína pod Milešovkou
- Šimon Podolský – kol. 1600 – schématická mapa panství Křivoklát; určitý význam mají veduty – nejproslulejší na poč. 17. století – autorem Jan Vilemberg r. 1606 – zhotovil takto veduty celé řady českých měst – pohledy nezachycuje realisticky dle skutečnosti – snaha zobrazit všechny objekty jednoho směru (pohledu) – Hněvín se středověkým hradem Landeswarte
- Aretinova mapa Čech – vznikla před Pražskou defenestrací, ale vydání došlo po roce 1620 – Aretin se stal exulantem, čehož plynuly osudy mapy – prostředí Habsburské říše vydávána bej jeho jména –j sou zde poprvé vyobrazený hranice krajů (vydání u Mercatora r. 1623, Vusínovo vydání r. 1665, zde celá řada vedut českých měst, po stranách kroje – král, královna, šlechtic, šlechtična, měšťák…, sedlák, selka)
- mapy předmětem někdy i politické propagandy; dále druhá mapa Moravy – Komenský – liší se tu vedení toku Moravy nějakými rameny a ostrovy, jsou zde veduty měst Znojma, Jihlavy, Brna a Olomouce – mapa specifické osudy cizině proslulá a protože se přestala prodávat Fabriciova mapa, která byla hodnocena jako méně kvalitní, obchody se potřebovali zbavit té staré mapy, ale Fabriciové mapě přidali jen novou štafáž a vydávali jí za Komenského mapu, opět kom. Mapa neuvedeno u ní jméno
- kolem r. 1600 Sasku (Oeder-Zimmermannova mapa) vzniká podrobné kartografické vyobrazení míšeňského kurfiřtství – rozdělené na mapové listy – jde to až na mapování jednotlivých vesnic – Labe zde teče jakoby na jih, zobrazeno, co patří už panství Děčín, tedy to co je za míšeňskou hranicí, vesnice jsou zde schématicky zachyceny – jsou to lesní lánové vsi, zobrazen Sněžník, smírčí kříž na hranici – protože tam zabili řezníka, který prodal stádo dobytka a penězi se vracel, a zde ho zamordovali (dozvídáme se to z kroniky města Pirny), dnes smírčí kříž zahrnut zeminou a již tam není
- soubor mapových pohledů, prospektů doby kol. 1700 – vyobrazení města Mostu něj jdou cesty směrem ke krušným horám, zobrazeny Křižatky, Janov, Litvínov – zde hranice panství Michny z Vacínova a duchcovských Valdštejn
- Štichova mapa Čech, 1676 – je mnohem podrobnější než předchozí mapy – vyobrazení cest a celnic – mapa nikdy vydána tiskem, jen rukopisná mapa kreslená olůvkem – je Národní archivu
- Vogtova mapa, 1712 – mědirytiny rozích – různě kolorovaná – barevně vyobrazeny historické kraje
- Millerova mapa Čech – štafáž od Václava Vavřince Reinera – mapa dělána na sekce; mapa relativně podrobná, ale ne zas kdo ví jak přesná – habsburská armáda je používala bojích Pruskem, to byl důvod, proč to prohráli, Prusové lepší mapy rekonstruované pomocí nasazení vlastních špiónů Čechách
- na poč. 19. století – Kreibich – 1. vojenského mapování vytvořil mapu, která zakresluje území od Mostu až po Krušné hory, včetně mokřin té době ne ještě tak vysušeného a meliorovaného Komořanského jezera
- když nestačil TK, za Josefa II. vzniká josefský katastr – snaha katastry zmapovat,ale ne kvalifikovaní měřiči – pouze některé mapy označeny termínem brulliony – na obr. Most dnes už neexistujícími Střimicemi
- mapy stabilního katastru – nich r. 1843 byla pořizována tzv. mapa kultur království českého – pro určitý region – vyobrazeno jaký rozsah orné půdy, kolik lesů, komunikace
- mapy administrativní 19. století – zachycení ještě staré patrimoniální správy na mapě z r. 1847… - až po r. 1848 vznikají okresy

literatura: Eva Semotanová, Kartografie v historické práci; TÁŽ, Historická geografie českých zemí.

6.3. 2007

Hmotné prameny – archeologické, ale i raně středověká architektura, hrady…

- paleolit, mezolit – krajina vypadá jinak výrazně než dnes, na Ústecku žili mamuti (archeologický výzkum na Mírovém nám. – krajina vypadala jako tundra na severu, mechy, lišejníky…) – od neolitu ale už určitý typ krajiny, který se moc neměnil – během několika tisíc let pravěkého osídlení se krajina mění, ale osídlování v Čechách jen na území s nejnižší nadmořskou výškou – vznikají tzv. stará sídelní území – rozsah kolísal – byla období, kdy bylo osídlení slabší, ale období, kdy bylo využito co nejvíce areálu – takto to fungovalo až do raného středověku
- Slované, když do Čechy přišli, tak jich bylo tak málo, že si vybrali jen ty nejlepší území, Ústecko a Děčínsko nebylo osídleno vůbec – zde nejstarší osídlení až na přelomu 7./8. století
- 9. století – maximální rozsah osídlení jako v pravěku, roste populace, nastává hlad po zemědělské půdě – začínají osidlovaní procesy jdoucí za hranice starého sídelního území
- 2 typy nálezů jako indikátor k zjištění osídlené oblasti – nálezy ze sídlišť a pohřebišť – pomocí nich je staré sídelní území rekonstruovatelné, ale dodnes komplexní archeologickou databázi nemáme; když archeologie u nás začínala, činnost byla živelná, nikdo nevedl evidenci archeologických nalezišť
- archeologové postupně dospívali k pochopení významu důkladné evidence nalezišť – průkopníkem evidence Helmut Preidel – působil v severozápadních Čechách, rodák z Podmokel, archeologii studoval v Berlíně, po studiích působil na gymnáziu v Žatci a na vedlejší úvazek působil jako archeolog v muzeích v Chomutově a v Mostě – vznikla mapa okresu Most, Chomutov, kam se snažil nacpat tzv. prostorovou identifikaci archeologických nalezišť
- po 2. světové válce se tato evidence opět nedělala – naleziště se měly evidovat v Archeologickém ústavu v Praze (ale kolize, NM AÚ nic nechtěl hlásilo, později to zákon dokonce nařizoval, ale opět se tím mnoho muzeí neřídilo – výzkumy ne všechny opět přesně geodeticky zaměřeny, nebo poloha vyznačena odhadem, někdy ani to ne)
- Od 50. do 80. let – AÚ – obsazen již archeology-odborníky na určitou kulturu – databázi pro určitou kulturu si odborník vytváří sám – vzniká několik databází na sobě nezávislých – prof. Buchvaldek – zanáší do map hrobové nálezy pro kulturu se šňůrovou keramikou – měl pro to řadu symbolů v kategoriích 1-4: K1 znamenala, že nález byl přesně zaměřen (přesnost do jednoho metru), K2 uváděl lokality, které se dají vynést s určitou přesností (nález v mapě nějakým způsobem ohraničen – lokalizace s přesností cca 10 m), K3,4 velmi nepřesné – lokalizace na +/- 100 m, nejhorším případem je, že v muzeu je zapsáno, že nález je jen z určité obce, ale nevíme už přesnou lokalizaci
- od 70. let diskuse o jednotné archeologické databázi – zde měla být evidována všechna archeologická naleziště – průkopnickým územím pro to byly severozápadní Čechy – v 70. letech zde byla archeology- profesionály obsazena všechna muzea – o to se hodně zasloužil Dr. Budinský a Dr. Drahomír Koutecký – začali si dělat pořádek ve svých depozitářích a sbírkách – muzea začala vydávat soupisy nalezišť(problém v muzeích v Litoměřicích a v Žatci – velké komplexi, těžce zpracovatelné – dodnes není pořádně zpracována sbírka žateckého muzea)
- systém prostorové identifikace archeologických nalezišť – mostecký systém, v Praze v 70. letech vyvíjeli vlastní systém evidence - byl složitý, evidovali jen nálezy nové, nezpracovávali ty minulé – dodnes Česká republika archeologickou databázi na rozdíl od většiny zemí nemá, jsou jen dílčí databáze – kvalitní má mladoboleslavské muzeum)
- pak existují soupisové práce, které jsou ale jen výběrové – zachycují vybrané lokality (viz encyklopedie nakladatelství Libri)
- další neúplná databáze v Národním památkovém ústavu – ale zde evidovány ty lokality, které jsou chráněny – což ale spousta archeologických nalezišť není (Příšovice v severních Čechách – obecní úřad věděl, že na katastru jsou nálezy hrobů z mladší a pozdní doby bronzové, přesto plochu prodal na stavební parcely – předtím měl ale úřad na své náklady archeologický výzkum zajistit, to se však nestalo a začalo se stavět, archeologové se to dozvěděli pozdě…36:00)
- v celé řadě zemí okolo je vyvíjena systematická archeologická činnost – nespokojují se s pasivní evidencí, ale provádí se tu systematické vyhledávání archeologických nalezišť (Landes aufnahme…) – v Německu, tzv. archeologické snímkování země – začalo to v západoněmeckých zemích; po roce 1989 to propuklo i ve východních zemích – systém nerozšířil do Saska (muzeum archeologie v Drážďanech) – půjčili si pilota, který dálkový průzkum dělal v Bavorsku a pak ho systematicky začal provádět pro Sasko) – systematicky vyhledávaná archeologická naleziště nová
- podobně v Polsku v 80. letech – organizovali to z části komerční archeologické organizace, které se jmenovali PKZ – země rozdělena na mapové sekce a archeologický tým (některé týmy nekvalitní a chtěli jen za to peníze, ale některá území naopak udělána velmi precizně) dostal za úkol zpracovat naleziště pro danou lokalitu

Evidence raně středověkých nálezů

- keramika – nejčastějším typem nálezů – u starších nálezů nepřesné časové zařazení – určeno buď jako mladohradištní nebo starohradištní, ale vlastně se neví ani z jakého století; osidlovací proces začíná v 10. století, ale tehdy rozšiřování sídelního území nebylo výrazné, graduje to až v 12. století a největšího boomu to nabývá ve století 13.
- poměrně dobře jsou zpracována některá místa v severozápadních Čechách – dr. Zápotocký z archivu v Litoměřicích (zpracoval navíc pak ještě Teplicko, Ústecko, Děčínsko, pochopitelně včetně Litoměřicka) – lokality zpracovával v 70. letech, tudíž to neobsahuje už nálezy novější; pro oblast mezi Kadaní a Louny dobře zpracoval Josef Bubeník – kvalita zpracování zdaleka neplatí pro celé Čechy (přes Krušné hory byla jediná cesta do Saska, a to přes Srbskou, tj. také Chlumeckou cestu, na Čáslavsku pak v raném středovku Haberská a Libická stezka – zde rody jako Blahovci – podíleli se na vyvraždění Vršovců; po Vršovcích získali úřad hradských správců v Litoměřicích, byli i hradskými správci Čáslavi –, v rodě zejm. Heřman, Vilém a Půl – kolonizují území až hranicemi toho starého sídelního ú., tj. v době vrcholné kolonizace; později jsou Blahovci označováni jako Slavatové z Chlumu) a Hroznatovci-Sezemovci (ti Vršovce také mordovali ) – k nim patřil třeba Hroznata Tepelský; bratři Měšek a Hroznata z Peruce, angažováni na Ústecku v rodě první generace 3 bratrů jm. Heřman, Vilém a Půl – Heřman s Vilémem (1119-1121) byli prvními zakladateli kláštera – ve Vilémově založili benediktinský klášter, kterému pak patřili i Heřmanice (klášter je první doloženou fundací, kterou nezakládá panovník)
- raný středověk přináší i další nové možnosti – existují i stavební památky – architektura předrománská a románská (A. Merhautová, Raně středověká architektura v Čechách – práce ze 70. let, takže není zcela aktuální, ale dá se to doplnit o literaturu novější, Umělecké památky Čech)
- středověké hrady – často jejich budování spojováno s budováním majetkových dominií – často souvisí s dějinami osídlení, u nás to není téma frekventované – škola zabývající se hrady – Tomáš Durdík, časopis Castellologica Bohemica; solidní prací: Wihoda, Kouřil,…Hrady Slezska
- Umělecké památky Moravy (ještě chybí jeden svazek); Sedláček Hrady, zámky a tvrze království českého; Dobroslava Menclová, České hrady; Tomáš Durdík, Dalibor Prix, Ilustrovaná encyklopedie českých hradů – někdy kritizován, nechce couvnout od svých vybádaných teorií; Encyklopedie českých tvrzí (kolektiv, třeba i Durdil, 4 svazky)


13.3. 2007
Studium sídlištních forem a forem uspořádání plužiny

- už historiografie 19. století si všimla, že na určitých územích se vyskytují typy sídel s určitým uspořádáním pozemků a není to věc náhody – vznikly v určitých časových horizontech a prozrazují něco o procesu osidlování
- něm. historiografie: směrem z Německa na východ (velká kolonizace) – vyskytují se normativní typy uspořádání plužin, pozemků, vesnic – snaha využít k vysledování rozsahu německé kolonizace – propojeno s ostře nacionálními pohledy, tudíž to bylo i dost zneužitelné – tzv. Ostkolonization, Ostforschung – snaha doložit, že národy, které žily na východ od nich, nebyly schopny si progresivně ta území uspořádat a že kdyby nepřišli kolonisté, žili by ještě zřejmě na stromech 
- Braniborsko, Pomořany – sídliště se slovanskými jmény – půdorysy jiného typu – dáváno do protikladu s uspořádáním osídlení německého
- nacionalistické teorie vyvolávaly určité reakce – proti ni vstupovala francouzská škola historických geografů – sem se obrací čeští geografové
- práce od 20. století, až do okupace: práce Wilhelma Friedricha, Die historische Geografie Böhmens bis zum begin der Deutsche Kolonization, Wien 1912; ostře nacionalistické práce z konce 30., poč. 40. let: Carl von Maidell, Výzkumy k dějinám osídlení a sídlištním formám území Sudet, in: Deustsches archiv …, sv. 2, 1938; Berhnard Shier, Der Duetsche auflus … (Německý vliv na české formy …), in: Festschrift für Ernst Gienrach, Reichenber (Liberec), 1942.
- na české straně se historická geografie pěstovala na přírodovědecké fakultě, MU v Brně – vůdčí osobností František Říkovský, Základy k sídelnímu zeměpisu Česko-Slovenska, Brno 1939 – po 15. březnu hned staženo a on za to skončil v koncentračním táboře v Mauthausenu, kde také zahynul; po válce v Brně ve studiu pokračovali jeho žáci a kolegové, Zdeněk Láznička, Typy venkovského osídlení v Československu, Brno 1956 – tj. vše prehistorie problému
- v západní Evropě se po 2. sv. v. dostal výzkum na kvalitnější bázi oproštěný od nacionalistických tendencí (Německo) – studium se opírá o rozbor kartografických, písemných pramenů – rozpoznány formy sídel patřící již do Karolinského období – ukázalo se, že nelze vždy vycházet z půdorysů v pramenech pocházející z 18., 19. století
- k nám výsledky západoevropského studia začaly přinášet kolem roku 1968 historikové, kteří měli možnost mít kontakty, zejm. Miroslav Štěpánek – vedle Dušana Třeštíka byl nejvýraznějším žákem prof. Grause – byl na dlouhodobých studijních pobytek v Západním Německu, v letech 1968-1969 měl v ČČH několik kratších studií o osídlení západní Evropy – už v tom pak nikdy nepokračoval, přišla normalizace a podlehl kariéře, stal se ředitelem Encyklopedického institutu AV ČR
- druhý badatel z Historického ústavu, který se tomuto věnoval celý život – Zdeněk Boháč, K metodice studia dějin předhusitského osídlení v Čechách, Historická geografie 17, 1978, s. 3-64. – tehdy shrnovala metodologické problémy
- Ervín Černý (1913-2001) – začínal jako amatér – zajímavá osobnost, profesí to byl lékař – zajímavé pestré životní osudy – pocházel z Moravy, z Drahancké vrchoviny, z chudých poměrů, před 2. sv. válkou studoval v Brně medicínu, za okupace se dostal do odboje, 17. listopadu 1939 vtrhlo gestapo na Kounicovi koleje, skončil v Mauthausenu, ale to mu zachránilo život – uměl velmi slušně malovat, dostal se do skupiny, která pro ty hlídače z koncentračního tábora vyráběla nejrůznější umělecké předměty (byl tu i mezi nimi Antonín Zápotocký, malíř Josef Čapek) – studenti tu nebyli do konce války, Němci udělali gesto a v r. 1944 je propustili – z koncentráku Černý přivezl poslední dopisy a kresby Josefa Čapka, po r. 1945 rychle dostudoval a věnoval se medicíně, byl nejen primářem ve Vojenské nemocnice ve Střešovicích, ale léčil i řadu prominentů z koncentráku; podstatné je, že zůstal mužem obrovského množství zájmů, celý život maloval, velmi se věnoval sportu – byl předsedou tělovýchovné jednoty Střešovické nemocnice – chodil po lesích na Drahancké vrchovině, zaujali ho relikty - začal se o to zajímat, bavil se s historiky, archeology, vydal několik kvalitních prací na toto téma + bokem si obhájil kandidaturu v Praze na historii
- zemřel na následky tragické dopravní nehody; Drahanská vrchovina – území, které bylo osídleno ve 13. století – vznik velkého množství sídlišť - v období klimatického optima, doba kdy byl hlad po půdě, ve 14. století se ale zhoršilo klima, došlo k velké morové pandemii a ta osídlení začala ustupovat – zarostla lesem a takto je to tam dodnes – dnes relikty – proto pro archeology zajímavé
- další generace této problematiky (generace Velímského), Josef Žemlička, diplomová práce (končil studium v r. 1969), vyšlo to v Památkách archeologických 65, Osídlení Zbraslavska od 10 do poč. 15. století (1974)
- Zdeněk Smetánka – věnuje se oblasti mezi Prahou a Kouřimí, tzv. Černokostelecko – území, které je do značné míry zarostlé lesem a opět je to území, které bylo na poč. vrcholného středověku osídleno a pak tam došlo k ústupu osídlení, navázal na něj Klápště (už v diplomce) – společně se věnovali podrobné dokumentaci reliktů, následné interpretaci zjištění; jejich činnost přinesla řadu poznatků s poukazem na to, že nelze přímočaře vycházet jen z historických map 18., 19. století a situaci promítat do středověku
- prof. Blaschke, odborník na osídlení Saska (Dějiny Saska ve středověku), žák Schlesingera; Blaschke pak působil na evangelické univerzitě; Sasko je územím, které je z hlediska geomorfologie jednoduché, tudíž se tu rozdíly výrazně ukazují (viz obr. z díla, staré sídelní území – raný středověk – na těchto územích starší sídelní formy, často sídliště ve formě okrouhlic, rundlingů – sídlišti neprochází hlavnější komunikace a jsou z nich jen nějaké odbočky, tato sídliště mají velmi jednoduché uspořádání plužiny, pole uspořádána do bloků, tj. jakési čtverce – délka a šířka jsou přibližně skoro stejné, pozemky nenavazují na sídliště – tyto formy vznikaly v době, kdy se používalo pouze rádlo se železnou radlicí, ona půdu ale nepřevracela, pouze ji kypřila, tudíž aby byla ovzdušněna, musela se orat na dvakrát – oralo se vertikálně a horizontálně )
- na starém sídelním území převažuje tato forma, v Sasku se území začíná rozšiřovat už v průběhu 11. století (konce 10.) – na nových území vznikají odlišné formy uspořádání pozemků, sídliště nejsou ještě pravidelně uspořádána, ale už je uspořádána plužina, vzniká tam traťová nebo pásová plužina
- traťová (Gewanflur), pásová (Gelengeflur) plužina – je to spojeno se změnou obdělávání půdy, používají se už těžší formy pluhu, pozemky se obdělávaly již jedním směrem; u traťové plužiny snaha, aby jednotlivý rolníci měli k tomu hospodaření rovnocenné podmínky – hodnocen pozemků na tratě – mohli být v blízkosti vodního toku, na lepších půdách, jiné ne – lidé pozemky rozděleny tak, že měl určitý kus pozemku v každé z těch tratí
- v Sasku nový typ sídlišť – lesní lánové vsi, pozemky uspořádány do pravidelných tzv. lánů; organizovány v řadách, hledající se údolí u potoků, záhumenicová plužina – dům, stodola, mlato, zahrada – pak lán; zpravidla šla půda až k hranici katastru, tzn. byla ve velikých pásech
- rozvolněný typ sídlišť – Třebonín na Kutnohorsku (v tomto regionu běžný až několikrát, seskupení se kolikrát dochovalo až do raného novověku) – založeno na půdě, která byla lesu vyrvána, bylo to vytříbeno, vyklučeno – ves má románský kostel ze 12. století, ke kostelu přiléhá shluk usedlostí, které vytvářej pevně sevřené jádro – po intenzivnějších povrchových průzkumech se ukázalo, že raně středověké osídlení bylo nejprve rozptýleného typu, je tu řada usedlostí vzdálená od kostela – jádro vsi se vytvořilo teprve v průběhu 13. století
- výzkum P. Meduny, Hrnčíře na Bílinsku, Hrdlovka (+/- 1:00:00) – zbytečné, ale zajímavé 
- Jan Pešta, aktuální zpracování typu plužin

20.3. 2007
Studium patrocinií kostelů

- opět indicie pro dějiny osídlení; ve středověku zvykem kostely zasvěcovat nějakému patronovi, světci – od pozitivistického období dějepisectví – od 2. pol 19. stol – ve francké říši – oblíbeným světcem merovejské dynastie byl sv. Jiří, oblíbený také sv. Archanděl Michael – pokládán za bojovníka proti pohanství – cílevědomě mu zasvěcovali – Mont sell Michele (na hranici Normandie a Bretaně), Monte Sant Angelo v Itálii, i u nás Václav Richter vystoupil s předpokladem, že kostel sv. Michaelovi na Michaelském vršku – zde mohla být pohanská svatyně
- u nás před válkou si badatelé všimli nápadné frekvence svatoklimentských kostelů a také se zabývali kostely svatováclavskými; rozvoj studia patrocinií na základě až západního bádání zhruba od konce 60. let – studie Zdeňka Boháče, K otázce využití zasvěcení kostelů v oboru historické geografie, ČSČH 16, s. 571-584, 1968; Miroslav Štěpánek, 17, 1969, Strukturální změny středověkého osídlení ČSČH – s. 457-488, 649-680. – informoval o výsledcích studia patrocinií v západní Evropě
- jedině Boháč se tím věnoval soustavně a dlouho (shrnující práce, 1973: Patrocinia jako jeden z pramenů k dějinám osídlení, ČSČH 21, 1973, s. 369-388.), Štěpánek se tomu pak již nevěnoval
- studie věnované jednotlivým okruhům: Jiří Sláma, Svatojiřské kostely na raně středověkých hradištích v Čechách, Archeologické rozhledy 29, 1977, s. 269-280.
- Josef Žemlička, Úcta sv. Gotharda v přemyslovských Čechách, in: Světci a jejich kult ve středověku, Praha 2006, s. 345-349.
- svatoklimentské kostely: zjevně to souvisí s Bořivojovým křtem, Kristián: Když se Bořivoj vrátil pokřtěn do Čech, na Levém Hradci nechal postavit kostel ke cti s. Klimenta; dále jsou na Vyšehradě, ve Staré Boleslavi, na Tetíně, na Lštění (Sázava); dále pak přemyslovská Kouřim (hradiště vybudované za Boleslava I.), Prácheň (jistá není situace v Hradci Králové)
- Jiří Sláma si všiml, že na přemyslovských hradištích v Čechách, jsou časté kostely sv. Jiří – Pražský hrad, hradiště v Litoměřicích (na akropoli); část zasvěcení sv. Petrovi (Budeč, Starý Plzenec – rotundy), sv. Janu Křtiteli, Panně Marii
- postupně se objevují další: sv. Štěpánovi (objevuje se při založení kapitulního kostela v Litoměřicích, v Bílině na tzv. mosteckém předměstí), sv. Ondřeji, sv. Vavřinci, sv. Václavovi – v Litoměřicích na hradišti (sv. Jiří, Štěpána, Václava), objevil se také Pražském hradě (sv. Víta a Václava – po translaci Boleslavem I.), sv. Kosmy a Damiána – Stará Boleslav
- časté jsou svatováclavské kostely při hranicích Čech – cizinec vstupuje do Čech, která je pod ochranou sv. Václava (Děčín, Most, robením u Náchoda, Všeruby, Kladsko, Stráž u Přimdy), ojediněle se u nás objevuje zasvěcení sv. Vítovi - sv. Václav získal od Jindřicha Ptáčníka ostatky sv. Víta (původně měl být zasvěcen řezenskému patronovi, sv. Jimmramovi – z orientace bavorské na orientaci saskou, otonskou)
- další vlna zasvěcení – 12. století – zřejmě před rokem 1100 zasvěcení sv. Vavřinci (kostel na Vyšehradě, budovaný zřejmě za krále Vratislava) kolem pol. 12. století zasvěcení sv. Havlovi, Gothardovi, Martinovi, Linhart, Jiljí, Jakub, Mikuláš, Bartoloměj – vlna, která je u nás spojena se vznikem vlastnických, tribunových, nebo také emporových kostelů na českém venkově – v té době se Čechům otvírají okna kontaktů do Evropy, v té době řada družiníků se zúčastní korunovačních jízd římských králů za císařskou korunou do Říma – Češi museli postavit 100 jezdců zpravidla vedeno nějakým mladším knížetem z dynastie Přemyslovců – Kosmas: ze 100 mladých bojovníků se domů vrátilo velice málo – na prstech jedné ruky – rizikovost – úmrtí na cestách, lidi často sklátila infekce atd.
- v té době se Čechové začínají účastnit křížových výprav, naloďovali se do sv. Země – dostávají se na poutní místa
- sv. Jakub (u KH) – 1165 – svěcení oltáře na hlavní tribuně – biskup Daniel – relikvie; nejstarší relikvie pro Sázavský klášter – ostatky 30 světců – svědectví, že s ostatky se velice čile obchodovalo; tzv. lombardský-románský styl – po tom, co byl Vladislav u Milána – symboly blízké analogie v severní Itálii; 3 druhy kamene: šedavý – kolem KH, žlutý a načervenalí pískovec – z Českobrodska – dovezeny ze vzdálenosti 35km
- kostel v Záboří nad Labem – patřil velmožovi Miroslavovi (ten, co založil Klášter v Sedlce, listina po r. 1140); kostel patrový, inspirovaný Itálií; předsíň původně vypadala jinak než dnes, vypadá to, že byla opravena v baroku s použitím původních prvků; portál – analogie na francouzském území, např. Poitou (Poatů); Miroslavův synovec, Držislav – v sousedství záboří nechal postavit kostel sv. Petra a Pavla v Kojicích nad Labem – tribunový, ale tribunu má přímo v té věži, věž je malá, je ve středu té tribuny, na pilířích
- kostel Panny Marie v Mohelnici nad Jizerou – stylově podobný sv. Jakubu, jen je jednodušší a doprovází ho už lombardský-románský styl – jako svědka máme doloženého Markvarta z Doubravy – zřejmě předek rodu Markvarticů a osoba, která se pravděpodobně podílla na zal. Benedikt. Kláštera v Mnichově Hradišti (je totiž poblíž)
- Svojšín – nedaleko Stříbra, z listin víme, že ty byli Beneda a Ctibor a pak se začínají psát podle Svojšína; tribunový kostel, věž ne v ose, ale posunuta do severního rohu a už má gotický závěr

- ukazuje se, že některé Mikulášské kostely patří do tohoto prostředí, což je zajímavé, protože Mikuláš patronem kupců, námořníků – těch co cestují; velice se to ujalo v komunitách kupců ze střední Evropy směrem právě na Východ – Německo, Sasko, Braniborsko, Pomořany – při dálkových cestách směrem na Východ (Kaufmannsiedlungen), staré zasvěcení, Mikuláš, Panna Marie, sv. Jakub (Rostock…)
- u nás je Mikuláš vzácnější, v těchto souvislostech se sem dostává pozdě, kostel sv. M. v Praze na Staroměstském náměstí – to vzniká po založení až tzv. Týna, ungeltu (konec 12. století) – do té doby centrem ulice Vyšehradská; Žatec a Hradec Králové – mimo hradiště při cestě na Prahu; Morava – kostel sv. M. v Brně a ve Znojmě
- pak mikulášské kostely v raných hornických lokalitách a pak i v lokačních městech – zde zasvěcení i Jakubovi, Panně Marii – ne v odstupňování jako v Německou, ale souběžně; časté sv. Bartoloměji (v Německu ne) – Plzeň, Kolín
- ve 13. století vlna ženských zasvěcení – sv. Maří Magdaléna, sv. Kateřina, sv. Barbora, Markéta, Alžběta – hodně v prostředí kam proběhla vrcholná fáze kolonizace – lesní lánové vsi (záhumenicová plužina) – např. na Českolipsku; ve 13. století – obliba křesťanských symbolických názvů – Povýšení sv. Kříže, Nejsvětější Trojice, Sv. Ducha, Všech Svatých … - často ve městech – farní městské kostely, špitální kostely, zasvěcení pro městské mendikantské řády (minorité ale v oblibě sv. Františka z Assisi, dominikáni sv. Dominika); kult sv. Anny – dostává se k nám pozdě, zejm. u nás propagován dominikánkami – ve městech Praha, Olomouc, Brno
- při studiu dějin osídlení netvoří patrocinií přímý důkaz (např. ne vždy kostel sv. Jiří je středověký)….v kombinaci s dalšími indikátory: toponomastika, typ uspořádání plužiny, výpověď pramenů – zjistím hypotézu

27.3. 2007
Toponomastika

- existují jména nějakých geomorfologických útvarů – oronima a jména pro vodní toky – hydronima; jména sídel – ortonima; větší sídliště (města) – dá se sledovat vývoj názvů veřejných prostřanctví, ulic – urbonima
- v rámci ortonim rozlišujeme jména místní (lokality) a pomístní (v rámci katastru, drobnější útvary) – tato jména mohou poskytovat historickou výpověď; první pokusy existují v románském období historie – Šembera – velká studie kol. pol. 19. století – na území Itálie je dle něj spousta jmen doložená již od pravěku – příchod Venetů – a že italská civilizace je dědičkou Slovanů (to je extrém!!!)
- zájem o problematiku u nás: v určitém předstihu – fonologie česko-německá; v době 1. republiky pracoval v Praze na německé části UK Ernst Schwarz – vybudoval si tu profesuru – důsledně se věnoval studiu místních a pomístních jmen německého původu – zaměřen na regiony s německým obyvatelstvem u nás; pocházel z Nového Boru, výrazně orientován nacionálně,sudetoněmecky – v pracích používá cíleně termín Sudetedeutsche … - na jeho obhajobu, nebyl v žádném případě nacista, nejsou v jeho pracích protičeské útoky – svým postojem nechce ovlivňovat výsledky výzkumu
- pro studium měl dobře připravené organizační podmínky – formuláře, které rozesílal po muzeích, na střední školy, muzea … - zřídil si z toho databázi a z ní při studiu vycházel
- práce: Die Ortsnamen die Sudetenländer als … (Místní jména v Sudetech jako historický pramen), 1931 – po válce pracoval v Mnichově, v kolegiu Karolina – nové vydání, Mnichov 1961 – řeší tu, jaké typy německých místních jmen se u nás vyskytují, v jakém jsou vztahu k českému původu – němci při kolonizaci Čech narazili na jména česká a jen si je přizpůsobovali (zejm. dle svého dialektu); pro Ústí po r. 1230 Aussig – Němci používaný název; Trmice (Tirmitz), Chabařovice (Karbitz), …
- Němci mohli dávat také jména nová, ačkoli české existovalo – Tuchomyšl (Schönfeld), Habrovice (Johnsdorf), Lipová (Spansdorf), Černá (Leukersdof) – v 14., 15 století se paralelně používají oba dva názvy vedle sebe, nebo jeden a nepravidelně se to střídá – německé názvy v plné míře užívány až po totálním poněmčení po 30tileté válce
- česká jména nebyla a Němci zaváděli nové

- S. zjistil, že určité typy jmen a na určitých územích jsou ve větším měřítku zastoupená – počínaje Chebskem, přes Sedlecko-Loketsko, až k Mostu – uskupení jmen končící na rojt, rýt (tzv. niterní jméno) + aue, hein, grün, felt, bach - 18:00
- názvy naznačily směr kolonizace, přes Ohře, po Doupovské hory, podél Krušných hor směrem na východ
- Most-Teplice-Ústecko – ovlivnění z oblasti míšeňského Saska – častá jména končící na walde – Ústecko: (i za hranicemi) – Petrswalde, Schönwalde, Streckenealde, Königswalde, Firstenwalde
- Libouchec (K.) doložen už r. 1169 (listina krále Ladislava II) jako jméno potoka – dnes Jilévský potok; 16. století se začíná pro lokalitu užívat české jméno; lokality končící na -walde je také častý ve šluknovském výběžku
- východní Čechy a severní Morava – relativně chudé, koncovka –dorf, taal (údolí), lant …(Frýdlant) + často odvozeno od jména lokátora – Petrsdorf, Eberhartsdorf …
- Český les (Tachovsko) – 24:00

3.4. 2007
Písemné prameny pro středověk

a) narativní prameny – zde uváděna celá řada míst

legendy – svatoludmilské, svatováclavské – ale počet lokalit není hojný zde

Edice: Fontes rerum bohemicarum (FRB) – prameny dějin českých

1. díl – ed. Josef Emler, Praha 1873 (zde b) – svazek není běžně dostupný, nemají ho všechny archivy, něco z toho vyšlo i v jiných populárnějších edicích, nebo internet: stránka pod Filozofickým ústavem AV ČR – zde bývalý ústav pro studia latinská a řecká – zde řada pramenů k českým středověkým dějinám – legendy v latinském znění (nedá se podle toho citovat, není tu stránka), Centrum medievistických studií slibuje na svých stránkách tyto prameny se stránkováním

- prameny jako mj. Kosmova kronika (edice Bertholda Bretholze) – nejlepší edicí Monumenta Germanie historica (MGH) – mají svůj web - zde všechny edice v digitalizované podobě (www.dmgh.de)

tomus

a) scriptores retům germanicarum – nova series (nová řada)
b) Die Chronik der Böhmen des Kosmas von Prag (ed B. B., Berlin 1923) – i paginací – ječná věc!!!


České edice

Kroniky z nakladatelství Svoboda: Kosmova kronika česká – Zdeněk Fiala, Marie Bláhová, Praha 1975 – je tu stručný úvod o Kosmovy, o jeho Kronice, doprovázeno ilustracemi, edice přístupná pro širší veřejnost

Pokračovatelé Kosmovi, Bláhová, Fiala, Praha 1974
Kronika tak řečeného Dalimila, ed. Marie Bláhová, Praha 1977
Zbraslavská kronika, Marie Bláhová, Praha 1976
Kroniky doby Karla IV., Marie Bláhová, Praha 1987 (Vita Carovi, Kronika Františka Pražského, Beneše Krabice, …)
Kronika Vavřince z Březové, Husitská kronika, Píseň o vítězství u Domažlic, ed. M.B, Praha 1979
Ze starých letopisů českých, Kašpar a Porák, Praha 1980 – nyní nová edice: Centrum medievistický st: Černá, Černej, Klosová, Praha 2003
Nejstarší legendy přemyslovských Čech, Oldřich Králík, Praha 1969 – editorovi názory v mnohém překonané právě Třeštíkem
Kristiánova legenda, ed. Jaroslav Ludvíkovský, Praha 1978
Slavníkovci ve středověkém písemnictví, edd. Rostislav Nový, Jiří Sláma, Jana Zachová, Praha 1987
Život sv. Vojtěcha, Bruno s Querfurtu, Marie Zraková, Praha 1996
Letopis Vincencův a Jarlochův – viz sv. 2 FRB (v latině), ed. J. Emler, Praha 1874 – opět na stránkách Filozofického ústavu; české vydání: Letopis Vincencův a Jarlochův, ed. Frantiček Heřmanský, Praha 1977

Dnes nová edice KČ, Kosmova kronika česká, Praha-Litomyšl 2005 – ed. Karel Hrdina, Marie Bláhová, D. Třeštík, Petr Kopal

Zatím v této řadě vyšla Dalimilova kronika, Marie Bláhová, Praha-Litomyšl 2005 - – pařížský zlomek latinského překladu, ed. Zdeněk Uhlíř, Praha 2005


b) Diplomatické prameny

a) CDB – na stránkách CMS – přístupný je první a druhý díl

1) tomus I. do r. 1197 – ed. Gustav Friedrich, 1904-7
2) t. II. 1198-1230, ed. G. Friedrich, Praha 1912 – jde o edici listin z doby P.O. I.
3) t. III., sv. 1., 1230-38, Praha 1943, ed. G.F + F.-ovi pozůstalosti; t. III, sv 2., 1238-40, G.F., Zdeněk Kristen, Praha 1962, t. III, sv. 3, 1230-1240 (doplnění), ed. G. Friedrich, Z.Kristen, Jan Bistřický, Olomouc 2000, t. III., sv. 3, 4 (indices), Jan Bystřický, Olomouc 2002
4) t. IV., sv. 1, 1241-53, J. Šebánek, S. Dušková, Praha 1962, sv.2 (indices), Praha 1965
5) t. V., sv. 1, 1253-1266, edd.: Šebánek, Dušková, Praha 1974; t. V., sv. 2, 1267-1278, edd.: …., Praha 1981, t 3, 1253-78, edd.: … - doplnění týkající se cizích listin, Praha 1982, V/4 (indices), edd.: S. Dušková, Vladimír Vašků, Praha 1993


b) regesta (RBM)

1. díl – zpracován Erbenem – dostala se mu sem novodobá falza od Hanky a od Bočka
2. díl – ed.: Emler

http://ktf.cuni.cz~scholz/
Registra papežských desátků z diecézí pražské (Registra decimarum papalium), ed. W.W. Tomek, Praha 1873.


10.4. 2007
Vývoj majetkové držby ve středověku

- toto téma mezi historiky dnes vášnivě diskutované; dnes zpochybňovaný model (považován stále za platný) – postupně ho rozpracovávali Třeštík a Žemlička , model předpokládá, že se vznikem státu jediným svrchovaným držitelem veškeré půdy je panovník – Třeštík tento model prosazuje už pro Velkou Moravu – jediným vlastníkem panovník a pouze určité věci propůjčoval, tj. do držby – týkalo se to nejvyšší velmožské vrstvy – je to založeno na písemných pramenech – zde rozlišení – mluví se o tom, když něco drží kníže – staroslověnsky – vlast a lat. proprietum, velmož – držba = possesio; tento model byl podle T. i ve Francké říši (s jistými korekcemi) – zde fakticky držbu postupně rozchvacovali jednotliví velmožové – panovník to stále považoval za svůj majetek, ale velmožové to fakticky drželi – za slabých meroveovských panovníků – odklonění od systému trvalé držby – vrací se to zpátky za pipinovsko-karlovské dynastie – Karel prosazuje, že jde jen o beneficium spojené s nějakou funkcí, mohl šlechtice z funkce odvolat a svěřit ji jinému – karolinské seznamy – seznamy lidí platící daně, dávky a velmoži tyto seznamy vypracovávali – podle jedné teorie to není doklad toho, že dávky byly placeny velmožům, ale ti je jen pro panovníka vybírali (Dirliatova teorie) – Třeštík tvrdí, že tento model přešel na VM a z ní na nástupnické státy ve střední a východní Evropě – model prý fungoval jednoznačně v 10. století – tzv. kořistná družina, kterou panovník musel vydržovat (o majetkových poměrech v 10. století toho víme ale velmi málo – 1. staroslověnská legenda: „Na Staré Boleslavi se v noci konala porada spiklenců, konala se ve dvorci Hněvsově.“, parafr. – Boleslavův předák ….) – nedá se z toho dedukovat, zda dvorec byl jeho
- dvorce dvojího typu – zeměpanské (knížecí residence na akropoli) + velmožské (předhradí nebo mimo hradiště – Petr Čech to zachytil v Žatci) – Žatec – oba typy residencí + kostel sv. Víta
- 11. století - zpráva o Mstišovi, který byl ustanoven hradským správcem v Bílině Spytihněvem II., Vratislav II. věznil pak jeho manželku dehonestujícím způsobem (připevnil jí pouto za nohu, a také svou nohu připevnil za její pouto) a sdílel s ní lože – toto mu Vratislav nezapomněl a když pak nastoupil na knížecí stolec, Mstiš ucítil, že je zle snaha, chce vztahy s Vratislavem narovnat – pozval ho na vysvěcení kostela sv. Petra v Bílině, který byl in sub orbio (pod hradištěm) – pravděpodobně v těch místech, kde dodnes stojí farní kostel sv. Petra a Pavla (více viz Jan KLÁPŠTĚ, Proměna českých zemí ve středověku, Praha 2005, s. 48-52.) – po vysvěcení kostela se kníže odebral na bílinský hrad, zatímco Mstiš s biskupem Šebířem obědvali ve svém dvorci u kostela, tam pak za ním přiběhl posel, který mu pošeptal, že na hradě při obědě Vratislav prohlásil, že Mstiše sesazuje, hradským správcem jmenuje Kojatu (syn Všeborův) – Mstiš na to ještě reagoval sebevědomími slovy: „Co však můj kostel dnes má, nemůže mi kníže odníti“ – ale pak Mstiš raději práskl do bot a utekl do Saska
- stále se tu prosazuje Třeštíkův model (držba typu beneficia – kníže odměňuje dosazené správce aj. pracující částmi příjmů, které byly z hradiště vybrány – dostávají 1/3, knížeti patřily 2/3); zřejmě teprve poznenáhlu se to řeší konkretizací toho, z čeho plynou příjmy velmožů – propůjčení pozemkové držby – konkrétní ves s lidmi a s půdou, lidé odvádějí daně ne panovníkovi, ale držiteli vsi – ale o tomto ještě v 11. století minimum písemných záznamů – nezlistiňovalo se to – zlistinění spojeno jen s církevní institucí (alespoň šance nějaká na doklad)
- 2 doklady pro 11. století: 1) listina (nepravá, ale reálná) hlásící se do doby před r. 1085, ale ve skutečnosti vyšla po tomto roce, když už byl Vratislav králem: v Opatovicích nad Labem jakýsi předák Mikulec zřídil malý benediktinský klášterec, který potom Vratislav přeměňuje na benediktinské opatství; také mj. potvrzuje, že kdysi jeho předák, jménem Všebor, daroval Opatovicím ves Lodín (u Hradce Králové)
2) doklad hlásící se do r. 1043 – listina pro Břevnov, ovšem falzum ze 13. století – v originále se nedochovala a je doložena jen v barokním opise a tvrdí se tu, že bílinský hradský správce Epo daroval břevnovskému klášteru ves, která se jmenuje Sebranice – problém: známe dvoje Sebranice – a) VČ (trstenická stezka) + b) až za moravskou hranicí; v barokním opise se tvrdí, že listina je opatřena pečetí knížete Břetislava – to je sporné, protože víme, že první český panovník, který začínal používat pečeť, byl Vratislav (dochovaná je až ta Vladislava II.) – otázkou, kam Epa klást (je to jediná zmínka o něm, mohl nastoupit po nešťastném Prkošovi) – možná nastoupil po Prkošovi – vylupují mu oči, usekávají mu nohy a ruce, hodili ho do řeky Bíliny (moc hezky vyobrazeno v Pařížském zlomku DK)
- otázka věrohodnosti listiny: Epo – MXLIII (1043) – původně – v baroku to také mohli špatně přečíst, když by to mohli přečíst takto MXCIII (1093) – to by bylo za Břetislava II.

- počátek 12. století: 3) listina z let 1100-1107 (listina z dob Bořivoje II.) – předák jménem Nemoi (Vršovec) – daroval Vyšehradské kapitule 5 vesnic – z latinského znění není zcela zřetelné, jestli ta ves, která je tam označována jako Cirnuc, jestli je to Černouček nebo Černic (vesnice nejsou daleko od sebe) – je to na starém sídelním území, vesnice netvoří úplný kompaktní celek, ale je to první případ, kdy víme, že velmož disponoval větší majetkovou držbou – je dokonce pravděpodobné, že toho Vršovci měli ještě více, protože ti co přežili masakr v r. 1108, tak po určitých peripetiích fungovali potom ještě ve druhé polovině 12. století; ti přeživší odkazovali majetek, tj. vsi Martiněves a Nětěž (je zajímavé, že odkazují znovu Pravčice a Vraškov, ačkoli ty by měly být Vyšehradské kapituly) založenému ženskému premonstrátskému klášteru v Doksanech – tj. ve 2. polovině 12. století

- ve 12. století dokladů o držbě přibývá: 1119-1121 bratři Vilém a Heřman založili klášter Vilémov na Čáslavsku; velmi hypoteticky: jakýsi bojovník Vilém je doložen v Kosmově kronice už v době vlády Vratislava II., dokonce měl doprovázet knížete Jaromíra na jeho vysvěcení do Mohuče (je k tomu hezká historka, že poté co byl Jaromír vysvěcen biskupem a byl rozverné náladě, tak toho Viléma strčil do vody a kdyby ten Vilém neuměl plavat, tak by se prý utopil, takže by byl z toho malér ) – zřejmě se nejednalo o významného družiníka, ale je zajímavé, že na poč. 12. stol. pak figuruje trojice bratří: Vilém, Heřman (zpráva, že navštívil Sv. Zemi) a Půl (brzy se vytrácí, zbylí 2 v listinách často uváděni jako svědkové) – aktivně se účastnili v r. 1108 na vyvraždění Vršovců – je docela možné, že to byl jejich krok k určitému vzestupu dále mezi velmože; je to na okraji starého sídelního území – při Libické stezce, která šla na Moravu – zde svými aktivitami organizují kolonizační činnost; z Čáslavska máme ještě druhý doklad – rod Hroznatovci-Sezemovci – potomci Viléma a Heřmana – Hroznata Tepelský – odtud až do novověku Kounicové, Gutštejnové, Páni z Vrtby
- vedle nich, na Čáslavsku, kolonizoval jiný předák jménem Blah (v pramenech často jako Bleh) – Blahovci opět na Čáslavsku – měli vztah k hradskému centru v Čáslavi – (zřejmě) hradskými správci – ještě ve 13. století měli patronátní práva k čáslavským kostelům – kostel Panny Marie Na Hrádku (někdejší přemyslovské hradiště) a kostel sv. Michala ve městě (románský vlastnický kostelík dnes zakomponovaný do městského farního kostela v Čáslavi); Blahovci majetky na starém sídelním území (SSÚ) – Hostovice + hlavně za hranicemi SSÚ – tj. území mezi čáslavskou kotlinou a Sázavou (pahorkatiny) – budují si tu hrad jménem Chlum – stává se z nich významný vrcholně středověký šlechtický rod – Páni z Chlumu (z nich pak Slavatové z Chlumu) – Blahovci vedle Čáslavska působili také na Litoměřicku

- Blah I. /doložen za Bořivoje II./ - Zdislav /jeho jméno se v rodě opakuje/- Blah II. – hradským správcem v Litoměřicích – v r. 1169 začal používat predikát, Blah z Třebušína (Blah de Trebusi) – lokalita ve verneřickém středohoří (část Českého středohoří z litoměřické strany) – zde kostel sv. Mikuláše – při záchranných výzkumech Milan Zápotocký našel pozůstatky nějakého jeho raně feudálního sídla


Wihoda a Jan model Třeštíka a Žemličky napadli – Žemlička to zřejmě trošku přehnal, má studii o velké privatizaci ve 13. století (nabírá však na obrátkách při nejmenším již ve 12. století) – Wihoda tvrdí, že soukromá držba byla odjakživa (již před 12. stoletím), navíc je otázkou, jakou roli tam ta držba mohla hrát – sotva byla taková, aby to byl zdroj jejich postavení


- dalším dokladem: majetek Sedleckého kláštera – listina z let 1140-48 – předák Miroslav (jeho předky neznáme) daruje 15 vesnic ke zřízení cisterckého kláštera v Sedlci u Kutné hory – nejstarší cisterciácký klášter u nás; od pokračovatelů Kosmových o něm víme, že v r. 1139 se společně s Jindřichem Zdíkem vrátil z jeho druhé cesty do Jeruzaléma (pravděpodobně Zdík dal podnět k založení onoho cisterckého kláštera); vesnice opět nejsou kompaktním celkem, uzavřenou majetkovou držbou; nevíme, zda Miroslav odkázal Sedlci celý svůj majetek, nebo pouze jeho část; předpokládá se i donace Záboří nad Labem, kostel sv. Prokopa – zřejmě dílo Miroslava – patrový kostel, centrála s předsíní (v baroku pozměněna, honosný portál s bohatou figurální výzdobou poukazující na jižní Francii)

- další pramen: Relikvia tabularum (Pozůstatky desek zemských): doklady až relativně mladé (14. století), ale něco z toho rekonstruovat jde
- třetí zdroj pro rekonstrukce: konfirmační knihy – začali být vedeny po polovině 14. století pražskou konzistoří – sloužily k evidenci farářů – zápisy jsou provedeny jednoduchým způsobem (slovíčka se opakují, jsou v latině), zpravidla se uvádí, že v místě x byl farářem ustaven farář y – pak důvod – předchozí umřel, odešel jinam, nebo směna (2 faráři i farnosti vyměnili) – ustavení faráře je na základě návrhu toho, kdo má patronátní právo ke kostelu (zpravidla ten, komu kostel patří – vrchnost)
- pro rekonstrukci majetkové držby jsou tu další indicie – v některém případě může napomoci toponomastika – to, jaká mají jména lokality: př. rod Hrabišiců – vztah ke klášteru Velehrad – Bohuslav (komorníkem) se zde nechal i pohřbít a jeho syn Boreš z Rýzmburka potvrzuje, že pro spásu duše jeho otce velehradský klášter dostal asi 14 lánu ve Velké nad Veličkou – listina vydána ve Vlčnov (zde měl Boreš zřejmě nějaké sídlo) – k panství patří několik vesnic: Slavkov, Boršice … – pojmenovány podle hrabišických jmen – tyto případy najdeme i v SZ Čechách – Kojata zakládá Všebořice a Kojetice (před ním Mstiš – pod úpatím Krušných hor, Mstišov), když Markvartici konstituovali své panství → vsi Markvartice, Heřmanice, Benešov
- další možné indicie: vlastnické tribunové kostely + predikáty – v letech 1140-48 se poprvé s predikátem uvádí Markvarte de Dubrava (Doubrava je na Mnichově Hradišťsku) – kousek od Doubravy je tribunový kostel v Mohelnici nad Jizerou – nedlouho po té Markvartici zakládají kostel v MH – neví se o tom moc – přišli sem cisterciáci z Nepomuku (ten byl těsně před tím založen) – dá se tu rekonstruovat majetková držba kláštera – pochází především od Markvarticů, dále př. sv. Jakub u Kutné hory (vdova Marie a její synové), Svojšín (západní Čechy)

- zlomem: budování šlechtických hradů – 30., 40. léta 13. století – hrady mají často módní německá jména + újezdy – jsou krokem k budování ucelených dominií (na SSÚ velmožové nemohli nikdy dosáhnout ucelené držby, byly závislý na tom, co jim kníže dal – tady něco, tam něco – mělo to tedy rozptýlený charakter) × nyní kolonizace lesa a utvářejí majetkové domény – dominia – vznik trhových sídlišť, později město, městečko – dominium = hrad+městečko+soubor vesnic = pán je ovládá přímo, ale zřizují i systém manství (nižší šlechta, klientela – leníci – vlastní družina = kasteláni …, pod ním zbrojnoši, pacholci…) – část svého majetku je propůjčována do vlastnictví svým leníkům

17.4. 2007
Studium středověkých komunikací

- odvíjí se od toho, co máme dochováno v pramenech – zde není toho příliš mnoho – středověk před 16. století – výpověď pouze písemných pramenů (sporadické informace o pramenech) – Kosmas popisuje vojenská tažení do Čech (popisuje se, kudy cesta vedla) – Domažlice, Kladsko (na Slezsko), trstenická, haberská, libická, srbská stezka; později známe mosteckou cestu …
- nejstarší historickou mapou s cestami – Klaudiánova mapa Čech; pro středověk před nástupem vrcholné kolonizace je tu rekonstrukce Žemličkova – schematicky, ale asi správně vyjadřuje poměry, pokud jde o osídlení (bílé-staré sídelní území, žluté-prostor částečně odlesněný v průběhu rozmachu kolonizace vrcholné, zelená – plochy, které před nástupem vrcholné kolonizace ještě osídleny nebyly)
- v 70. letech se problematikou rekonstrukce komunikací zabýval Ivan Vávra – studie v časopise Historická geografie – dnes jeho metodika zastaralá – vycházel z výpovědí písemných pramenů + retrospekce mladších mapových podkladů a cesty rekonstruoval nikoli na základě konkrétné geomorfologické situace, ale je to děláno od stolu – do mapy vynesl lokality, které se objevují v pramenech častěji … (podceňuje se to, že cesty v raném středověku byly dále od sídlišť – jsou jen v relativní blízkosti) – Vávra často cesty vede podél vodních toků, ale většinou nivy nebyly příliš výhodné – nejvýhodnější bylo vést cesty po horní hraně nějaké terasy, cesty k řece vedly jen tehdy, když je bylo potřeba překonat nějakým brodem
- studium komunikací a sledování terénních reliktů – větší pozornost věnována v západoevropské historiografii – zásluha německých hist. geografů – Dietrich Denecke – provedl analýzy a průzkumy, inspiroval i někdejší historiky z NDR – G. Billig – Pedagogische Hochschulle, Drážďany (poslední dobou problematika studia hradů v míšeňském Sasku), Walter Schlesinger a Carl Heinz Blaschke
- (Sayda, čti Zajda, č. Zavodiv – území v Sasku, které patřilo Hrabišicům – platili z něj desátky na Osecký klášter)
- mostecká cesta se prosadila teprve v tom okamžiku, kdy došlo k posunu osídlení na saské straně – na ní lze vyznačit body, předpokládaná dokonce jako odpočinková místa (lokalita DutschEinsiedel – zde hrnec tzv. hradištní tradice – tato nádoba z přelomu 12/13. století; pak nálezy z Boršenštejna – Sasové se z toho snažili doložit, že hrad byl postaven kolem poloviny 12. století, tj. nemožné, protože založen až Borešem II. z Rýzmburka, navíc u nás hrady vznikají až kol. r. 1230)
- Oelsen (Olešnice) – název místa odvozen od říčky – ústecká lokalita; smírčí kříž při komunikaci – obr. polní cesty, která je pozůstatkem středověké komunikace
- komunikace: dá se zjistit i z ikonografie (obr. zachyceno kus hradeb nějakého města, brána, cesta z města a smírčí kříž)
- Kamenné kříže Čech a Moravy, Argo (sochař Preclík); Nataša ŠTEINOVÁ, Zkamenělé osudy, Fleischerkruets (dnes nedochován), mezi Tisou a Děčínským Sněžníkem