„Po srpnu 68´jsme ztratili chuť na kulturní život páchnoucí socialismem.“
Jana Gálová
Úvodem
Kulturní život a kultura vůbec určuje jistý statut či vyspělost toho kterého společenského uskupení (kontinentu, národa, kraje, jednoho města, rodiny, ale také jedince). V každém období stála kultura na pomyslném žebříčku hodnot v jiné pozici. Český národ pochopil její podstatu a hodnotu postupně v průběhu 19. století, kdy jsme se emancipovali (sice ne plně ještě politicky, ale zcela jistě již kulturně a sociálně). V průběhu 20. století však chápání kulturní, společenské a dokonce politické podstaty našeho národa, dostalo několik ran, které byly vesměs symbolizovány „osmičkami“ na konci dat (pochopitelně vyjma roku 1918). Budování kultury národa je dlouhodobým procesem. Ale jak se ukázalo, její degradace na služku ideologické moci, není naopak žádným dlouhým jevem, nýbrž (s trochou nadsázky) bleskovým aktem lehce uskutečněným mávnutím kouzelného proutku „shora“, působícího téměř hypnoticky rozkazující direktivou způsobující manipulaci s národem.
V éře komunismu se kultura musela stát činitelem moci a s lehkostí zapadnout do ideologického vzorce jako jedna z premis, ačkoli se tomu sama v jistých okamžicích bránila (neuspokojivá kádrová situace v kulturních zařízeních, téměř nulová distribuce sovětských filmů, hesla hlásající touhu po návratu demokracie atp.), nebo v opačném případě vzala „do zaječích“ způsobem hodným emigrace. Lidem nakonec nezbylo nic jiného, než se naučit ve společnosti sevřené srpem a kladivem, a nejen jimi, dlouhodobě žít a poslušně naslouchat ideologickému bahnu projevujícího se v neposlední řadě právě v kultuře. Karel Hvížďala řekl: „Kultura je jedním z nástrojů našeho sebeuvědomění, otevírá cesty k pravdě, a proto musela být jako jedna z prvních znásilněna a proměněna ve sterilní službu vládnoucí vyčpělé společnosti.“
Tato seminární práce se zabývá kulturním životem na pozadí severočeského města Ústí nad Labem. Nebudeme zde však chrlit vlnu faktických událostí kultury odehrávající se ve městě, jelikož převážně vycházíme z hodnocení tzv. Jednotných plánů kulturně výchovné činnosti v okrese Ústí n. L., která podávají „objektivní“ pohled (avšak psány jedním autorem!) na stav kultury v okrese vždy za uplynulý rok. Rozbor tohoto pramenu si provedeme v následující kapitole.
Budeme mít snahu ukázat páteř komunistického aparátu, který kulturu pro jedny rozhýbal, pro druhé ji ustálil do strnulé pozice a učinil z ní nástroj, který měl lidem vykládat nebo pomáhat nahlížet na socialismus z lidské stránky věci. Tento výklad se stal v době normalizace jako velice obtížný. Lidé v něj pomalu přestávali věřit.
Ústí nad Labem, 11.11. 2008
Rozbor pramenů a literatury
Kulturnímu dění v období komunismu začíná být v dnešní době věnována poměrně již velká řada studií, často i populárního charakteru. Velká část z nich nahlíží na problém v obecné rovině a nezabývá se regiony. Dalším problémem je ještě poměrně mladé bádání na poli normalizace, které se však postupným způsobem rozrůstá a přicházejí další zájemci o tuto problematiku. Můj osobní zájem zkoumat normalizační kulturu v 70. letech na Ústecku se opřel zejména o pramen zvaný Jednotný plán kulturně-výchovné činnosti v okrese Ústí nad Labem (též JPKVČ), přičemž základním opěrným bodem se pro mne stalo jeho hodnocení a bilance jeho plnění.
Poslanec Vladimír Hofman na zasedání ČNR dne 28. října 1975, při rozpravě o rozvoji kultury v České socialistické republice, charakterizoval Jednotný plán kulturně výchovné činnosti takto: „Jednotné plány kulturně výchovné činnosti v obcích a ve městech jsou důležitým nástrojem pro koordinaci činnosti národních výborů a společenských organizací a také základem pro sdružování finančních prostředků na plnění nejdůležitějších úkolů v této oblasti. Při jejich vypracování se přechází od dřívějšího soupisu jednotlivých kulturně společenských akcí k promyšlenému zaměření a programování této činnosti.“ O plnění JPKVČ se poprvé dovídáme 23. ledna 1974 na schůzi předsednictva OV KSČ, kde vedoucí odboru kultury Jiřina Földešová hodnotí kulturu v okrese Ústí nad Labem. Předtím hodnocení provedla 4.10. 1972 opět na schůzi předsednictva ve formě tzv. Zprávy o rozvoji kulturního života v okrese Ústí n. L., kde shrnovala léta 1970-1972 a nejednalo se ještě o systematické podání zpráv z kulturního dění v okrese za jeden celý rok, nýbrž za období delší. V hodnocení JPKVČ je stanoveno, z jakých úkolů plán kultury vychází (např. z úkolů daných XIV. sjezdem KSČ a Okresní konferencí OV KSČ v r. 1973). Jde tedy o jakési ideologické zakotvení plánu. Hodnocení je rozděleno podle jednotlivých úseků kultury: oslavy státně-politických a kulturních výročí, profesionální umění, výstavy, úsek státní ochrany přírody, úsek místních lidových knihoven, úsek památkové péče, kronikářská činnost, činnost okresního muzea, mimoškolská výchova a vzdělání, činnost sborů pro občanské záležitosti, zájmová umělecká činnost, práce s filmem, tělovýchovně branná činnost, ekonomický úsek, řídící a kontrolní činnost. Jednotlivé úseky kulturní činnosti mohli být hodnotitelem buďto vynechávány nebo obměňovány, popř. posupně přidávány. V této práci nebudeme soustředit pozornost na kronikářskou a knihovnickou činnost – jejich popis není příliš zajímavý. V hodnocení JPKVČ poztrácíme více subjektivního pohledu na věc, větší detailnost popsání jednotlivých oslav (ačkoli průběhy jednotlivých slavností byly vedeny zvlášť a z některých jsme mohli vyjít). Naopak v pramenech neshledáváme žádný záporný dojem, co se týče číselných údajů či přímo statistik.
Důležitým pramenem pro zjištění náplně kulturního dění v okrese jsou pro nás Ústecké přehledy (měsíčník), které vycházely od r. 1966 (dnes vychází jako Nové ústecké přehledy). Jejich obsahem jsou rubriky z oblasti kultury (nechybí zde medailonky důležitých osobností či dokonce rozhovory s nimi), historie (často zde publikoval historik Ivan Martinovský) a budování města Ústí nad Labem, včetně programu kin, divadel či kulturního domu na následující měsíc. Jako redaktorky tu v 70. letech postupně působily Dana Kopetová, Dana Vavřínková a Ludmila Verhunová. Za hlavní negativum na Ústeckých přehledech můžeme považovat kvantitativní převahu programu nad rubrikami. Na druhou stranu kulturní program je pro lidskou potřebu věcí důležitější.
Pro dostatečnou orientaci v historii Ústí nad Labem, včetně té periody moderní, která nevynechává ani některé kulturní aspekty v životě města, doporučuji Dějiny města Ústí nad Labem, které jsou k dispozici široké veřejnosti na internetu. Pro tuto práci se však pro mne nestaly stěžejním dílem a nikde na ně neodkazuji. V seznamu pramenů a literatury pak uvádím jen ta díla, ze kterých jsem skutečně čerpal.
ŘÍZENÍ KULTURY V DUBČEKOVSKÉ ÉŘE V KONTRASTU SE STAVEM KULTURY A JEJÍM ZAMĚŘENÍM NA POČÁTKU 70. LET. POHLED Z OKRESU ÚSTÍ NAD LABEM
V lednu 1967 se po sedmi letech obnovilo samostatné ministerstvo kultury a informací, o nějž opětovně usiloval vedoucí ideologického oddělení ÚV P. Auersperk. Nové ministerstvo se opíralo o šest hlavních zásad: 1) utvářet podmínky příznivé pro socialistickou tvorbu, 2) usilovat, aby se zvyšovala kulturní úroveň společnosti a stále širší vrstvy si osvojovaly kulturní hodnoty, 3) usilovat o kulturnost socialistického životního prostředí, 4) podporovat pronikání čs. socialistického umění do zahraničí a využívat pokrokové a socialistické kultury v ČSR, 5) zajišťovat plnou informovanost občanů a rozšiřovat jejich politický rozhled, 6) využívat ekonomického vlivu na rozvoj socialistické kultury. Tyto zásady se tu hůře, tu lépe začaly postupně naplňovat.
V období po lednu 1968 se jednotlivé administrativní kroky jak na politické, tak kulturní scéně začaly rozvolňovat. Svědčí o tom volání po zjednodušení byrokratizace nejen v oblasti kultury, ale správním aparátu našeho státu jako takovém. Mělo být použito nových, potažmo kvalitnějších metod řízení práce, přičemž cíle měly být stanoveny přesněji a na delší období. Z nedůsledného vedení kulturních sekcí bylo obviňováno zejm. ministerstvo kultury a jeho vědecké ústavy. Neexistovala totiž žádná společná koncepce, jakým způsobem kulturu řídit a na její vedení existovala řada názorů, často protichůdných.
Na úrovni okresu pracovali v oblasti kultury lidé, jejichž vzdělání neodpovídalo vlastní pracovní náplni a pracovníků bylo poměrně málo. Například na nově vzniklé kulturní správě ONV (KS ONV) a na odboru školství a kultury MNV v Ústí n. L. pracovalo deset odborných pracovníků, z nichž tři měli vysokoškolské vzdělání, jeden měl odborné středoškolské vzdělání a další dokončoval studium na vysoké škole. Zbytek pracovníků sice splňoval požadavky praxe, požadavky vzdělání však nikoli. Uvedené orgány řídily činnosti v oblasti kultury ústeckého okresu. Šlo o řízení osvětových besed a ostatních zařízení národních výborů, řízení závodních klubů, všech forem vzdělávací činnosti, oblastí estetické výchovy obyvatel, oblastí zájmové umělecké činnosti, kin NV, kulturních zařízení a společenských organizací, lidových knihoven, vzdělávání kulturně výchovných pracovníků, péče o památky, oblasti ochrany přírody, částečné řízení činnosti na úseku církevním v hospodářských otázkách, práce s občany německé národnosti a řešení ekonomických otázek kultury v okrese.
Dosavadní jednání OV KSČ se nezabývala příliš podnětnými problémy v oblasti kultury, snad jen až na řešení elementárních otázek o směrech dlouhodobého charakteru řízení kultury v krajském městě. Práce na novém modelu byly přerušeny díky srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy. Pokračovalo se na nich ještě v prosinci téhož roku.
Na kulturu v okrese měla také značný vliv kulturní politika komunistické strany. Její „hlavní smysl byl v tom vrátit kultuře další její skutečné humanisační poslání, odstranit formální činnosti a strnulost jejího řízení, zajistit svobodu umělecké tvorby i svobodu přístupu člověka k uměleckým dílům a kultuře vůbec“. S důrazem bylo také řečeno, že kultura není zbytečným přívěskem, ale nezbytnou potřebou socialistické společnosti. Okresní výbor strany tyto nové zásady přístupu ke kultuře docenil, o čemž svědčí i to, že vůbec „poprvé v historii okresní organizace vytváří specializovaný aktiv, ustavuje kulturně výchovnou komisi a vyděluje ji z dosavadní komise ideologické“. Kulturní politika chtěla začít pěstovat novou linii svého programu, tj. „podporovat a podněcovat tendence, které směřují k tomu, aby se lidé stávali sami tvůrci svého společenského života, volného času…“.
Počátkem roku 1970, ne-li dříve, se přístup komunistické politiky ke kultuře začal výrazně odlišovat. Jaroslav Řádek, vedoucí odboru kultury ONV, když v říjnu r. 1970 hodnotil polednové období v kultuře, poznamenal, že jeho příznačným rysem bylo postupné zanikání aktů politického rozsahu vyjadřující přátelské vztahy k SSSR a dalším socialistickým zemím. „Z programu většiny kulturně výchovných zařízení vymizela produkce těchto států vůbec a do nedávna se prosazovala pouze sporadicky a ojediněle.“ Jako hlavní sílu v tomto procesu Řádek označil někdejšího vedoucího KS ONV K. Šlapáka, potažmo celou kulturní správu. Reakcí na srpnové děje bylo rozhodnutí rady ONV urychleně zahájit vydávání okresních novin Sever, jehož redakci ochotně vedl K. Šlapák, spolu s téměř celou KS ONV. Pracovníci novin se podle J. Řádka dostali na pozice pravicového oportunismu, jímž byl mimochodem také poznamenán Dům kultury pracujících (DKP) v Ústí nad Labem pod vedením Ladislava Dejla. J. Řádek bilancuje situaci takto: „… státní zřízení v kultuře bylo rozmělněno, činnost nejrůznějších kolektivů, souborů, amatérských divadel, kin a dalších zařízení, … byla přinejmenším ponechávána živelnosti nebo orientována v duchu apolitické kultury, osvěty atd. Dnes již nelze pochybovat o tom, že se jednalo o záměrnou a cílevědomou činnost“. Za nejvýraznější záporné jevy byl považován pokles akcí v oblasti vzdělávací činnosti. Klesl počet přednášek a jejich návštěvnost. Na druhé straně však odpadly akce, které neměly potřebnou exkluzivitu. Neuspokojivá byla také práce s filmem a jeho distribuce. Již od r. 1967 nebyla věnována dostatečná pozornost distribuci, programování a propagaci sovětských filmů, ačkoli až do srpna 1968 byly k dispozici. „Příčiny tohoto stavu byly hlavně v rozvinuté kampani protisovětské a protisocialistické hysterie.“ Po srpnu 1968 se situace zcela změnila. Sovětská a socialistická produkce byla z běžného programu paradoxně stažena a v produkci zůstaly jen filmy české, rumunské a jugoslávské, případně filmy ze západních zemí. Socialistická produkce byla na programu až od června r. 1969. Ke zrušení odběru sovětské produkce vedlo pořadatele zejména strach a obavy z toho, že nebude o tyto pořady zájem a z toho důvodu nastane ekonomická stagnace.
KÁDROVÉ PŘESUNY NA KULTURNÍCH PRACOVIŠŤÍCH A NOVÉ PLÁNY DO BUDOUCNA
Kulturní politika strany na počátku 70. let začala klást větší důraz na kádrové obsazení funkcí v kulturně výchovných zařízeních. Držela se zásady: „Jací lidé budou v čele těchto zařízení, takový bude i obsah a náplň jednotlivých akcí.“ Kulturně výchovné působení mělo přispívat k „prosazování a uplatňování zásad proletářského internacionalismu, socialistického vlastenectví, socialistického poměru k práci“. Důležitou zásadou v této staronové koncepci byla však snaha zapojit do kulturního programu také politiku strany a vlády.
Postupný odklon od demokratizačních tendencí nastal „až“ v druhé polovině r. 1969. Přispělo k tomu odvolání dosavadního vedoucího KS ONV K. Šlapáka, a také odvolání L. Dejla z funkce v DKP. Bylo dosazeno nové vedení KS ONV, načež mohl být vypracován objektivní rozbor činnosti jeho jednotlivých zaměstnanců a jejich podíl na nedostatcích předcházejícího období. Důsledkem toho musel KS opustit Miloš Šedivý (inspektor kultury), Jaroslav Zíma (redaktor), Libuše Hušková (redaktorka), Jaroslav Prášek (měl předtím částečný úvazek), Emil Havlík, Libuše Slavíková a koncem r. 1970 odešli také Zdenka Bláhová a Václav Andr (poslední dva byli vyloučeni ze strany). Z původních pracovníků zůstali na odboru kultury jen Jaroslav Řádek a Květa Moravcová. Problém s kádrovou situací měli také v okresním muzeu, kde byl ze strany a z funkce ředitele vyloučen Miroslav Grisa a nebylo možné za něj sehnat vhodnou náhradu, neboť všichni kolem byli postiženi „pravicově oportunistickými názory“.
Rok 1970 byl pro komunisty obratem, počátkem konsolidace k opětovnému převzetí moci na jednotlivých kulturních pracovištích. Mohli se tak radovat, že „většina plánovaných akcí byla bezezbytku splněna a navíc bylo uspořádáno mnoho akcí, se kterými se v plánu vůbec nepočítalo“. Komunisté spolupracovali a tím si tak podchytili různé organizace jako Levá fronta, Klub přátel Tribuny, Socialistická akademie, prostřednictvím nichž mohli vychovávat k socialistickému vlastenectví a proletářskému internacionalismu.
V oblasti výchovy uměním a k umění si komunisté kladli za cíl mj. také popularizovat krásy našeho kraje tím, že budou organizovat procházky do přírody, aby tak získali nové zájemce a aktivní ochránce přírody a přírodního prostředí. Pochybnost můžeme vynést však nad tím, že pozornost veřejnosti měla být vhodně upoutána na odkazy minulosti soustavnou péčí o památkové objekty. Reálnější by pak bylo pořádat kulturní akce na Střekově a ve Velkém Březně, jak také bylo v plánu předesíláno. Zdaleka největší důraz v této oblasti byl kladen na ideovou a organizační přípravu Filmového festivalu pracujících, Ústeckého hudebního jara a Porty. V oblasti zájmové umělecké činnosti, lidové a technické tvořivosti se komunisté nejvíce soustředili na vyhlášení celookresní „Soutěže tvořivosti mládeže a pracujících“ s jednotným ideovým názvem „Pozdrav KSČ k 50. výročí založení strany“. Vyhlášení soutěže bylo naplánováno na 1. října 1970 a její závěrečná část měla proběhnout až v květnových dnech roku následujícího. Soutěžních oborů bylo osm – umělecký přednes, zpěv, tanec, (loutkové) divadlo, hra na hudební nástroje, orchestr, výtvarné práce, fotografie spolu s amatérským filmem – a byly členěné podle věkových kategorií od šestiletých dětí až po dospělé.
Kulturní politika komunismu nabrala znovu vlastního směru, o který nejméně dva roky usilovala. Dokázala si opět podchytit kulturně-společenské spolky, organizace, pomocí nichž se podílela na celkové náladě obyvatelstva, kterou z velké části tvoří právě kultura a přístup politických špiček k ní. Nicméně přes důrazné prorůstání komunistických struktur kulturním resortem, se ještě začátkem roku 1974 spekulovalo o jejich dostatečném vlivu v něm. Někdejší vedoucí odboru kultury ONV Jiřina Földešová k tomu řekla toto: „K posílení vlivu komunistů v kulturních zařízeních v krajském městě je nedostatečné zázemí, neboť z celkového počtu zaměstnanců není ani 10% členy KSČ. ZO KSČ je ustavena pouze ve Státním divadle Z. N. a Odborovém domu kultury pracujících, v ostatních kulturních zařízeních není ZO KSČ ustavena pro nedostatečný počet komunistů (1-2). V těchto kulturních zařízeních bylo v letech 1972/73 schváleno 5 kandidátů KSČ. Přes tuto podporu OV KSČ není v kulturních zařízeních naděje, na další radikální řešení ve zvyšování počtu členů KSČ. Komunisty však mohl potěšit zásah do složení zaměstnanců odboru kultury ONV. V r. 1974 totiž došlo k výměně všech jeho odborných pracovníků, včetně vedoucího. Aparát opět prošel očistnou lázní a „kulturně výchovná činnost […] zaznamenala výrazný vzestup na všech úsecích činnosti…“ Navzdory tomu však v dubnu r. 1976 můžeme číst: „Z celkového pohledu je třeba říci, že malý počet komunistů v oblasti kultury je dán jednak dopadem krizového období, jednak omezenou možností v přijímání nových kandidátů a také omezenou možností v získávání komunistů z ostatních oblastí z hlediska odměňování.“ Nízký počet komunistů v kulturních zařízeních trápil komunisty v podstatě po celá 70. léta. V r. 1976 bylo v kulturních zařízeních v okrese zaměstnáno celkem 638 zaměstnanců, z nichž komunisté tvořili pouhých 11,4% (s věkovým průměrem 43 let) , což je nepatrný nárůst ve srovnání s rokem 1974.
FILMOVÝ FESTIVAL PRACUJÍCÍCH (1971)
O tomto filmovém festivalu (dále FFP) padla již zmínka. Pořadatelem byl ústecký městský národní výbor, který k jeho zajištění vytvořil filmový štáb. Festival se konal v Ústí nad Labem ve dnech 19.6. - 27.6. 1971. Celkem se promítalo šestnáct filmů z jedenácti zemí. Sovětský film „Osvobození“ se promítal na slavnostním zahájení, ačkoli do Ústí nad Labem nebyl původně vůbec plánován, poněvadž se v celé ČSSR nacházela jen jedna jeho kopie. Promítalo se v letním kině, jehož výzdobu zajišťovala organizace Repro. Autobusy městské dopravy zdobily vlaječky. FFP se zúčastnila delegace československá (v ní byli čeští herci jako J. Vinklář a J. Zelenohorská), sovětská a rumunská. Program byl zpestřen několika kulturními pořady. Slavnostně se mohla prezentovat hornická dechová hudba, dětská dechová hudba Chvojenka a družstvo nevidomých KARKO. Kromě dalších hudebních orchestrů zpestřilo pořad gymnastické vystoupení, přehlídka oděvů, družstvo judistů a dětský pěvecký sbor ODKP.
Ke kulturním akcím nepochybně patří také ať už líbivé či nelíbivé ohlasy diváků, potlesk, pískot, vykřikování hesel a delikty různého rázu. Během festivalu bylo vypozorováno několik rušivých momentů. Došlo k bouřlivému potlesku po proslovu sovětského filmového delegáta Lva Prigunova, který své vystoupení zakončil větou v češtině: „Ať žijí vaše krásná děvčata“. Někteří jedinci začali spontánně pískat, nepovedlo se je však identifikovat. Pískot nebyl příliš dlouhý. Sotva šlo v tomto případě o nějakou provokaci. Pavel Kafka, ústecký tajemník ÚV KSČ do Zprávy poznamenal: „Zásah by ani nebyl vhodný, neboť nelze říci, že šlo o pískot protestní, či souhlasný, protože toto se vyskytuje i při jiných příležitostech nebo akcích.“ Druhý den zasáhla veřejná bezpečnost proti podnapilému muži Miloslavu Fiřtovi, který rušil svými výkřiky během promítání francouzského filmu „Tetovaný“ (Le Tatoué, 1968). Trest skončil pouze pořádkovou pokutou. Ani romští spoluobčané nezůstali v deliktech pozadu. Veřejná bezpečnost zasáhla proti Romovi, který umožňoval vstup do letního kina dalším lidem. Festival proběhl vcelku poklidu. Dokonce chování mládeže, u které se rebelie předpokládá téměř vždy, bylo hodnoceno pozitivně. Na akci se nevyskytly žádné organizované protesty proti režimu apod.
KULTURA 70. LET V LESKU KOMUNISTICKÉ IDEOLOGIE
Kultura byla u pánů soudruhů chápána jako složka politické moci, říkejme jí tedy spíše kulturní politika, aniž bychom kultuře chtěli dávat pocítit roli pouhé služky komunistické moci. Program řízení kultury strany v zásadě nevycházel z jiných dikcí, než které byly stanoveny rezolucí XIII. sjezdu strany (1966) s názvem „K naléhavým otázkám dalšího rozvoje socialistické kultury“, která podtrhla požadavek „aby kultura byla aktivním činitelem při výstavbě socialistické společnosti…“ Úkoly vytyčené touto rezolucí se začaly prakticky naplňovat až v r. 1970. Byly obnoveny zásady sestavení Jednotných plánů kulturně výchovné činnosti (JPKVČ), čímž byly do organizování kultury v okrese daleko více zapojeny národní výbory. Na základě JPKVČ byly při některých schůzích OV KSČ projednávány otázky týkající se fungování veřejných kulturních provozoven (knihovny, kina, divadla), přičemž se hodnotila zejm. jejich kvalita, využívání jednotlivých kulturních zařízení občany atp. Např. Státní divadlo Zdeňka Nejedlého se v průběhu roku 1970 začalo soustavně a promyšleně zabývat otázkou dramaturgie „s možností využít ideově vhodné momenty“. Bylo pobízeno k tomu, aby se vedle klasických děl snažilo uvádět na scénu také moderní tvorbu, zejm. z pera prosocialisticky orientovaných autorů.
K efektivnímu řízení práce dobrovolných kulturně výchovných pracovníků bylo jako metodické centrum zřízeno Okresní kulturní středisko (OKS), které mělo pomáhat sestavovat i zabezpečovat plnění JPKVČ. Ekonomický dohled nad hospodařením na úseku kultury se uskutečňoval ve spolupráci s okresní finanční správou, díky níž se dařilo dodržovat rozpočtovou kázeň.
Síť kulturně výchovných zařízení se dělila na instituce, jež byly v přímém řízení národní výborů (tj. některá kina, všechny osvětové besedy a místní lidové knihovny) a na zařízení odborová, jež byla vedena jednotlivými stupni ROH a NV. Stálými kiny národních výborů byla jednak kina městská, spravovaná Městskou správou kin (Hraničář, Revoluce, Letní kino, Blaník, Předvoj, Vlast a Český dům), dále to byla kina venkovská (Neštěmice, Chabařovice, Libouchec, Velké Březno, Tisá, Tuchomyšl a Řehlovice). Do zařízení odborových patřil Odborový dům kultury pracujích (ODKP), který byl největším kulturně výchovným zařízením v okrese. Jiřina Földešová, vedoucí odboru kultury ONV, k němu poznamenala: „V práci tohoto kolosu je možno zaznamenat některé vlivy nedávné minulosti, které vedou vedení ODKP ke komerčnímu provozování kultury. K zajištění schodku nestačí totiž dotace poskytované závody i MěstNV a tak je zde příliš patrná snaha pořádat akce finančně atraktivní, někdy i za cenu neúnosného vstupného (ODKP patří mladým – 22 Kčs) nebo až podbízejích se některých pořadů (např. vystoupení skupiny P. Spáleného, Trapasy Kopeckého aj.).“ Uvádí se, že roční návštěvnost ODKP se pohybovala okolo jednoho miliónu lidí. ODKP plnil mj. funkci mimoškolního vzdělávacího centra. V roce 1973 (ale i v letech dalších) zde probíhaly jazykové kurzy pro všechny věkové kategorie a všechny stupně úrovní. Konaly se tu individuální přípravy posluchačů pro státní a univerzitní zkoušky, včetně příprav na maturitu nebo na přijímací zkoušky. Vedly se zde kroužky hraní na kytaru atp.
Do odborových zařízení jsme dále mohli zařadit závodní kluby ROH, do nichž se počítala SETUZA-Střekov (pořádaly se zde taneční zábavy), DRUŽBA-Trmice (kulturně-výchovná činnost zde nebyla v dostatečné míře využívána a do budoucna se to jevilo jako nereálné, jelikož velice vázl kontakt s MNV), ZK TONASO Neštěmice, ZK KOVOHUTĚ Povrly (plnil funkci místního kulturního centra, jehož součástí bylo také kino), ZK KOHINOOR Tisá a ZK důl Pokop Holý Tuchomyšl (pozornost zde byla soustředěna na státně politická výročí a společenský život). Třetí kategorií sítě kulturně výchovných zařízení byla zařízení ostatních společenských organizací, do které spadal Klub mladých OV SSM, jehož činnost spočívala v zájmové sdružování mladých lidí, kteří se účastnili promítání filmových pořadů, soutěží zejm. v recitaci či sólovém zpěvu. Nejpoutavější akcí v této kategorii měla být Kultura mládeži (KM, později v pramenech jako Mládež a kultura). V podstatě šlo o systém akcí, v nichž se měla dále rozvíjet učební látka, která by byla fixována vlastní zkušeností a zážitkem konkretizovat si vědomosti získané ve školním vyučování. Zároveň se mělo dbát na to, aby uváděná díla měla vysokou ideovou a výchovnou úroveň. Akce KM navštívilo ve školním roce 1971/72 na 23 300 žáků. V prvním pololetí školního roku 1972/73 se počítalo s uvedením divadelních her Obě šelmy (méně známá hra J. K. Tyla), Z Čech až na konec světa (pantomimická studie J. Valenty), Kníže Igor, sovětské hry L. Žuchovického Sám bez andělů (v inscenaci Divadla pracujích Most). Z filmů se měla promítat např. čs. film Svatba bez prstýnků a sovětský film Waterloo.
Komunisté se do kulturních akcí, svazů, organizací atp. snažili „naverbovat“ co nejvíce mladého živlu a dbali na to, aby se činnost při státně politických akcích a oslavách stala samozřejmostí takovým způsobem, že by některé akce přerostly rámec kulturních pořadů a stávaly se manifestací režimu.
V této studii jsme doposud nezmínili činnost okresního muzea, jehož provoz se značně komplikoval generální opravou zámku v Trmicích plnivší stále ještě funkci hlavního muzejního pracoviště. Byly tu také umístěny četné depozitáře. Počátkem 70. let muzeum začalo postupně využívat také prostory bývalé základní školy na Lidickém náměstí v centru města Ústí nad Labem. Po několikaleté přestávce mohlo okresní muzeum opět zahájit v plné míře svoji činnost. V r. 1973 se v muzeu konalo osm výstav, za všechny uveďme některé: Ústí nad Labem 1945 - Únor 1948, Výbor z grafického díla M. Švabinského, Bitva u Přestanova a Chlumce nebo Julius Fučík - komunista. V tomto roce shlédlo výstavy okresního muzea na 11 544 návštěvníků. Padl tu již náznak kritiky k péči o památky, který je oprávněný. Jakési „restaurování“ památek v okrese však probíhalo. Byla vypracována studie docentem Brabcem na záchranu obce Stadice (tehdy označenou za Národní kulturní památku č. 4) včetně Královského pole a pomníku Přemysla Oráče. V průběhu r. 1973 byla uskutečněna první etapa Brabcova projektu, tj. oprava vlastního pomníku. V prosinci téhož roku byla zahájena realizace parkové úpravy Královského pole. Dalším projektem bylo vybudování nového pomníku bitvy Na běhání (tehdy stojícího v Hrbovicích). Jelikož však dosud nebyla vyřešena postupující důlní těžba v této oblasti, měla se na příští rok realizovat alespoň parková úprava kolem stávajícího pomníku. Obdobně se postupovalo s pomníky k bitvám napoleonských válek – zůstalo se u parkových úprav a drobné restaurátorské práce v případě rakouského pomníku. Kostel v Libouchci prošel také opravou a kostel v Nakléřově, označený jako „neživý kostel“, měl projít stavebně-historickým průzkumem, který je nutný při požádání o zrušení památkové ochrany. Jak je vidět, v oblasti památkové péče nešlo o žádné velké restaurátorské plány, chyběla zde podpora masovým rekonstrukcím pamětihodností naší země, na místo starosti, aby sovětští vojáci nezarostli mechem. K hodnocení roku 1974 se uvádí: „Péče o památky byla směřována především na opravy objektů sloužící socialistické společnosti /fara Svádov – víceúčelové zařízení pro účely místního národního výboru/, zámek Trmice – využívá okresní muzeum, tvrz Habrovice – zprac. projektová dokumentace/“.
V dubnu r. 1974 vyvrcholily oslavy 25. výročí založení pionýrské organizace, které probíhaly až do června. V okresním muzeu byla k tomuto tématu otevřena výstava, jejíž součástí se stala i výstavka dětských výtvarných a literárních prací s názvem „Rudý karafiát“, na které se účastnilo 2460 dětí. Příspěvkem k oslavám byl „Svátek písní“ (29.5. 1974) konaný v Letním kině za účasti 6000 pionýrů. Setkání pionýrů z celého kraje a manifestace v červnu uzavřely období tříměsíčního trvání oslav. V tomto roce také Okresní kulturní středisko ve spolupráci se Socialistickou akademií instalovalo v závodech ústeckého okresu výstavu 25 let Rady vzájemné hospodářské pomoci. V Ústí nad Labem bylo uspořádáno v r. 1974 celkem 59 výstav, z nichž 25 bylo umístěno v Odborovém domě kultury a 6 v okresním muzeu.
Na úseku mimoškolního vzdělávání bylo v témže roce uskutečněno daleko více přednášek a besed, ve srovnání s předchozím rokem. Vzrůst počtu vzdělávacích akcí jde ukázat na počtu přednášek Socialistické akademie, jichž bylo o 429 více. Účast posluchačů na nich vzrostla o 15 082. Přednášky byly zaměřeny na tyto okruhy: úloha socialistického státu, ateistická výchova, významná politická výročí, civilní obrana a témata ze zdravotnictví.
Podle JPKVČ mělo být v r. 1975 zaměřeno všechno úsilí na tyto záležitosti: 1) zabezpečit důstojný průběh oslav 30. výročí osvobození naší republiky sovětskou armádou. „Těchto oslav bylo využíváno k prohloubení socialistického internacionalismu, k upevňování přátelství se Sovětským svazem a ostatními socialistickými státy, k prohloubení výchovy k socialistickému vlastenectví, k posílení hrdosti nad úspěchy, kterých bylo pod vedením KSČ docíleno za uplynulých třicet let“, 2) zabezpečit důstojný průběh celostátního festivalu zájmové umělecké činnosti, 3) vést občany k cílevědomé ochraně přírody a kulturního dědictví z hlediska péče o životní prostředí, 4) zkvalitnit účinnost práce sborů pro občanské záležitosti. V tomto roce byla zvýrazněna úloha národních výborů v rozvoji kultury a široce se rozvinula oblast zájmové umělecké činnosti (ZUČ). Statistiky říkají, že v r. 1972 bylo při okresním kulturním středisku (OKS) registrováno 108 kroužků ZUČ s počtem 1490 členů a v r. 1975 již bylo registrováno 231 kroužků, které navštěvovalo 4 484 členů. Pro představu tehdy bylo při OKS registrováno 55 souborů lidových hudeb, 22 dětských pěveckých souborů a 4 soubory dospělých, 16 tanečních souborů, 26 recitačních kroužků, 4 kroužky loutkové, 2 kroužky literární tvorby, 12 divadelních souborů, 35 výtvarných kolektivů, 2 kolektivy amatérského filmu a 13 kolektivů oboru foto. Co bychom za to dnes dali, uvážíme-li, že dnešní děti se od kroužků již spíše distancují, nebo se distancují jejich rodiče, protože jsou kroužky často nákladnou záležitostí. Ještě dodejme, že v souvislosti s 30. výročím osvobození Československa sovětskou armádou byla okresním muzeem v družební oblasti Vladimír prezentována výstava „Cesta třiceti let“. A ona neslavná památková péče se v tomto roce soustředila na tytéž objekty z let předchozích, což nezavdává žádný pokrok v oblasti opravy památek.
JPKVČ na r. 1976 byl orientován na oslavy významných výročí tohoto roku. Hlavní pozornost byla věnována „zabezpečování“ státně politických výročí: 55. výročí založení KSČ, 28. výročí Února 1948, 31. osvobození ČSSR sovětskou armádou, 32. výročí SNP, 59. výročí VŘSR a 54. výročí založení SSSR. Zprávy o průběhu těchto oslav jsou však strohé. Každopádně vždy nechybělo při oslavách vystoupení některých ze souborů ZUČ. Samotný okresní festival ZUČ, který byl vyhlášen na počest XV. sjezdu KSČ a voleb do zastupitelských orgánů, měl za úkol „podchytit a ještě více rozšířit amatérskou a uměleckou základnu v našem okrese“. Největší počet vystoupení souborů ZUČ proběhl v předvolebním období a ve volebních dnech, kdy vystoupilo 87 kolektivů, 29 kulturních agitek, 10 tanečních kolektivů a 48 lidových hudeb. „Činnost všech kroužků směřovala ke zvýraznění ideovosti a angažovanosti.“ Škoda jen, že se nemůžeme více dozvědět o výstavě pořádané Klubem historiků k volbám pod názvem „Naše ano“. Oblast mimoškolního vzdělávání směřovala svůj záměr podobným způsobem jako ZUČ. Přednášková činnost byla zaměřena tematicky tak, aby kooperovala s připravujícím se XV. sjezdem KSČ. Přednáškové cykly byly tematicky zaměřeny k historii KSČ, k závěrům Helsinské konference, k historii revolučních bojů dělnické třídy a k předvolební kampani. V oblasti práce s filmem byl r. 1976 pro komunisty celkem úspěšný, jelikož se podařilo zastavit pokles návštěvnosti v kinech národních výborů. Na počest VŘSR uvedla městská kina 120 filmových představení sovětských filmů, kterých se zúčastnilo něco přes 15 000 diváků. V průběhu roku však muselo být zrušeno několik představení sovětských filmů pro malou návštěvnost. Západní filmy v návštěvnosti vedly, stačí uvést tento příklad: „V kině ODKP na 309 představení socialistické a angažované tvorby bylo 42.762 diváků, ale na 224 představení kapitalistické produkce bylo 64.241 divák.“ Ačkoli návštěvnost kin rostla, plán tržeb v okrese nebyl (opět) splněn, v tomto případě o 126 tisíc korun. V následujícím roce již tržby kin byly splněny na 100,8%. Vzpomeneme-li 19. leden r. 1976, v té době hostil ODKP významného houslistu, Čeňka Pavlíka (nar. 1955). V letech 1963-1967 Pavlík studoval u profesora J. Muziky, skvělého Ševčíkova žáka. V Ústí nad Labem jej na klavír doprovázel prof. Alfréd Holeček. Na programu byla např. Bachova Sonáta a moll, Čajkovského Valse scherzo nebo Ševčíkova Holka modrooká.
V oblasti výstavní činnosti proběhlo v r. 1976 na šestasedmdesát výstav. Jmenujme alespoň některé: Člověk, památky a příroda, Nábytek 1976 (prodejní výstava), Proměny Severu, Ústí nad Labem v roce 2000. Celkem okresní výstavy navštívilo 125 000 občanů. Na rozvoji kulturně výchovné činnosti se v tomto roce podílelo více organizací NF, než v předešlých letech, z nichž nejaktivnější byl Svazarm nebo Čs. svaz žen.
Činnost těchto organizací byla vysoce hodnocena také v roce následujícím (1977). Pochváleny byly i některé tělovýchovné organizace, jelikož si dobře počínaly při organizování Závodu míru, který se konal v Ústí nad Labem v r. 1976. Velkou změnou prošel projekt Mládež a kultura, na který jsme upozornili, když jsme charakterizovali kulturu v okrese na počátku 70. let. Byla totiž zavedena pravidelná frekvence kulturních programů pro příslušné ročníky škol mateřských, základních, středních (tzv. školy druhého cyklu) a odborných učilišť, čímž došlo k určitým změnám (kvalitativním – ideologická edukace; kvantitativním – zvýšení počtu představení a tudíž zvýšení počtu diváků z řad studující mládeže), které měly ovlivnit, a to zejm. ideologicky, hlavně široké masy žáků z odborných učilišť, s nimiž se počítalo jakožto s dědičnými nositeli dělnického myšlení a vzdělání s marxisticko-leninskými tezemi. Dne 26. května 1977 proběhl již IV. ročník „Svátku písní“, kterého se zúčastnilo opět kolem 6000 dětí z ústeckých základních škol. Zřejmě nejpůsobivější bylo vystoupení dvou set mladých houslistů. Svátek písní byl uzavřen vstoupením sovětského sboru Estrádní melodie. Kulturní program roku 1977 probíhal na pozadí výročí oslav 60 let od VŘSR a 30 let od „Vítězného února“. Státní propagace velice dobře zafungovala i na úrovni obcí, jež byly zásobeny propagačním materiálem a fotografiemi. Festival ZUČ 1977-1978 byl věnován právě těmto dvěma výročím. Opět můžeme číst, že stoupl počet souborů a kroužků, které se účastnily mnoha soutěží, představení atp. jako byly: Virtuosi per musica di pianoforte, Festival tance a přátelství, Porta 77 (tj. celostátní soutěž country folkových a trampských skupin), Festival severočeských loutkařů amatérů a dalších dvacet soutěží ze všech uměleckých oborů (Setkání pěvců, Mírová slavnost, soutěž žen Kupředu, zpátky ni krok…). Sovětskému svazu byly věnovány tzv. komponované programy (soutěže, pořady) věnované především učňovské mládeži: „Večer s atlasem“ (tematicky zaměřené na kulturní život v SSSR), „Setkání u samovaru“ (program v 9 obcích okresu, který seznamoval se životem v SSSR) či „Malý kvíz o velké zemi“ (soutěž spojená se slavnostním setkáním občanů u příležitosti oslav VŘSR v šesti obcích okresu).
Také rok 1978 „překvapivě“ probíhal v duchu velkých státních oslav. Měli jsme tu pospolu 61. výročí VŘSR, 30. výročí „Vítězného února“ a 60. výročí vzniku samostatného československého státu . Všechny akce, které proběhly v rámci oslav, byly ideově a obsahově zaměřeny na naplnění hesla: „Bratrská spolupráce se Sovětským svazem – záruka naší svobody a mírové socialistické výstavby!“. Výročí VŘSR bylo vzpomenuto šestého listopadového dne, kdy se uskutečnil v Ústí nad Labem pietní akt položení věnců k památníku Rudoarmějců v Sadech Sovětské armády, jehož se zúčastnili zástupci stranických orgánů, státních orgánů, společenských organizací NF, škol okresu nebo také zástupci středních závodů a vše bylo zakončeno odpoledním slavnostním zasedáním, na němž bylo přítomno přes 500 lidí. V rámci okresu však takovýchto zasedání při příležitosti výročí bylo uskutečněno na 38 a zúčastnilo se jich 5500 lidí.
V r. 1978 byla přednášková činnost zaměřena zejm. k tématům jako Únorové události, postavení ženy v socialistické společnosti, význam Košického vládního programu, Osvobození ČSSR sovětskou armádou, význam VŘSR pro vznik ČSR apod. Celkem bylo uskutečněno 2384 vzdělávacích akcí, jichž se účastnilo 92 840 lidí. V tomto roce došlo k dalšímu rozvoji zájmové umělecké činnosti. Porovnáme-li tento rok s počátkem 70. let, konkrétně s rokem 1972, zjistíme, že v r. 1972 bylo v ústeckém okrese evidováno 108 souborů, zatímco v r. 1978 jich bylo již 194 s počtem 3391 členů. Společenská angažovanost těchto kolektivů vzrostla, např. amatérské Filmstudio ODKP v Ústí nad Labem zpracovalo dokument „Sovětští kosmonauti v Ústí n. L.“ a natočilo reportážní film „Vladimír Remek v Ústí n. L“ (náš první čs. kosmonaut tehdy opravdu Ústí nad Labem navštívil). Oblast muzejní činnosti v r. 1978 se nijak zvláště neprojevila. K vidění však byly výstavy jako Fotografie sovětských horolezců “Pamír“, 30. výročí Vítězného února, výstava nerostů, výstava prací ústeckého grafika Kůse nebo Staré Ústecko na pohlednicích. Koncem roku byla otevřena další část stálé muzejní expozice „Historie Ústecka od pravěku do 18. století“. Přes uvedený výčet akcí nebyla návštěvnost v okresním vlastivědném muzeu příliš uspokojivá („jen“ 11978 návšť./rok).
Důležitou úlohu při zajišťování vzdělávacích akcí si zachovala Socialistická akademie i na konci 70. let. V r. 1979 zajistila 1201 akcí za účasti 45 220 posluchačů. Organizaci vzdělávacích akcí v široké míře prováděla také Národní fronta, osvětové besedy, okresní výbor ČSPB nebo OV SSM. Velice dobře byly hodnoceny vzdělávací akce ústecké zoologické zahrady, jejíž zaměstnanci nesli svůj podíl na přednáškách, filmových a maňáskových představeních, soutěžích v letních pionýrských táborech, kterých se účastnilo na 43602 zájemců. K r. 1979 se píše, že na výstavní činnosti v okrese Ústí nad Labem se podílely Galerie Českého fondu výtvarného umění, Okresní kulturní středisko, Odborový dům kultury pracujících, Okresní vlastivědné muzeum, Krajský dům pionýrů a mládeže, Koncertní a výstavní síň Bedřicha Smetany, místní kulturně výchovná zařízení a ZK ROH okresu. Toho roku bylo v ústeckém okrese uspořádáno 166 výstav za hojné účasti 156 861 návštěvníků. Zájmová umělecká činnost byla tento rok opět soustředěna na státně politická výročí, nyní konkrétně na 35. výročí SNP, 30. výročí založení PO a Mezinárodnímu roku dítěte. Akce pro děti a mládež jako „Písně přátelství“ (tj. soutěž ve sborovém zpěvu), „Ústecký skřivánek“ nebo VI. ročník Svátku písní, byly považovány za povedené. Vybrané soubory ZUČ byly doporučeny k reprezentování na zahraniční půdě. Úspěch sklidil Bendův komorní orchestr na svém týdenním turné po SRN. Smíšený sbor Pedagogické fakulty se zase podíval do Maďarské lidově-demokratické republiky a Velký dechový orchestr OKS Ústecko dobře reprezentoval v rámci Dnů družby v NDR „v družebním Karl-Marx-Stadtu“. V r. 1979 opět nebyl splněn plán návštěvnosti kin, avšak tržby plán očekávání naplnily (100,2%). Komunisté si neplnění počtu návštěvníků vysvětlovali tím, že za rok 1979 odpadlo v kinech ústeckého okresu 750 filmových představení, a to především socialistické produkce (většina pro neúčast diváků). Úspěšný byl zejm. Filmový festival pracujích, kterého se účastnilo 52 616 diváků, což bylo důsledkem dosažení první příčky v návštěvnosti pro Ústí nad Labem v porovnání s ostatními FFP po celé ČSR. Počínaje 1. lednem 1979 byl v oblasti kultury v okresech zaveden systém tzv. RPMS (Racionalizace práce a mzdové soustavy), podle něhož mělo docházet ke „kontrole čerpání mzdových prostředků a celkového hospodaření v kulturně výchovných zařízeních“. Odbor kultury, Okresní kulturní středisko a Okresní vlastivědné muzeum musely pravidelně jednou za čtvrt roku dávat kulturní komisi ONV rozbory svého hospodaření. Měl tak být „vnesen pořádek do odměňování pracovníků podle kvalifikačních předpokladů“.
V Ústí nad Labem v 70. letech působilo několik osobností, které se živily kulturou. Jejich osudy jsou líčeny na stránkách Ústeckých přehledů, kde bylo v druhé polovině 70. let pojednáno např. o Karle Janečkové nebo Rudolfu Zelenkovi. Karla Janečková působila jako sólistka Státního divadla Zdeňka Nejedlého a byla nositelkou státního vyznamenání „Za vynikající práci“. Pro ústecké angažmá se Janečková rozhodla již v r. 1947, jenže tenkrát počítala pouze s ročním působením, což se nakonec nenaplnilo, jelikož se jí v Ústí nad Labem zalíbilo. Splnil se jí sen zpívat ve všech operách českých velikánů (Smetana, Dvořák, Janáček) a také v operách světových klasických skladatelů (ruských, italských a francouzských). Sama prohlásila: „Měla jsem zde tolik nádherných rolí. Bylo to hlavně díky tomu, že ústecká opera měla tak bohatý repertoár, jako málokterá opera v naší republice.“ Janečková v ústecké opeře prožila svá nejkrásnější léta.
Druhou jmenovanou osobností byl Rudolf Zelenka. Ten byl profesorem konzervatoře v Teplicích, spolupracoval s Bendovým komorním orchestrem, Plzeňským rozhlasovým orchestrem a souborem Collegium musicum Pragense. V Ústí nad Labem žil od svého dětství. Studia absolvoval na pražské konzervatoři a vídeňské hudební Akademii. Koncertoval jako cembalista.
Tímto bych ukončil mé usilovné bádání, ačkoli tématicky bylo odkryto jen málo patrné torzo. Veškeré mé závěry, které jsem si z tématu této seminární práce vyvodil, najdeme v závěrečně části s názvem Shrnutí.
Shrnutí
Kultura na Ústecku, ale nebyl to jen případ tohoto okresu, nýbrž všech, žila v lesku jednotlivých politických výročí, na která museli obyvatelé slyšet a také jim ideologicky rozumět – návštěvnost či participace na jednotlivých oslavách se kontrolovala. Komunisté se soustředili na tzv. konzumní socialismus. Na všech takovýchto státně politických výročích se významným způsobem podílela kulturně výchovná zařízení, která se v průběhu roku stala předmětem hodnocení v dílčích zprávách předkládaných Komisy pro oslavy OV KSČ a okresní kulturní komisi. Nad průběhem oslav k takovýmto výročím pochopitelně bděla také organizátorská práce národních výborů a organizací Národní fronty. Kultura, jak ji známe dnes, ve své podstatě oficiálně neexistovala a člověk, který chtěl žít (politickou) kulturou, musel jít nutně s davem a naslouchat socialismu, protože „jedině on přeci“ hlásal světový mír, který měl opatrovat náš Velký bratr, Sovětský svaz. Mír to ovšem rozhodně nebyl. Nechme proto opět zavzpomínat Karla Hvížďalu: „Do redakcí týdně a někdy ještě častěji chodily příkazy, o čem se nesmí psát a jaká slova se nesmějí používat: místo okupace se muselo používat sousloví bratrská pomoc pěti spřátelených armád, místo okupační armáda se mělo psát o dočasně umístěné armádě a z lidí pečující o přesný jazyk se stali zaprodanci imperialismu.
Na sklonku 60. let byla kultura v Ústeckém okrese prakticky na svém začátku. Chyběla jí hlavně protkanost socialistickým duchem, tolik pro komunisty potřebným. Navzdory vzniklé deziluzy v období počátku normalizace to měla být právě kultura, která pozvedne v člověku socialistický duch. Princip svobody umělecké tvorby i svobody člověka k uměleckým dílům a kultuře, tolik prosazovaný vedením KS ONV v čele s K. Šlapákem po srpnu 1968, dostal po chvíly trhliny (v druhé polovině r. 1969), když byl kritizován z pohledu vedoucího kultury ONV Jaroslava Řádka. Šlapák, jakožto zároveň vedoucí redakce Severu, začal být podezříván z pravicově oportunistických myšlenek, které údajně ovlivnily Dům kultury pracujících, největší kulturní zařízení v okrese, jehož roční návštěvnost se i v dalších letech pohybovala okolo jednoho miliónu lidí. Řádek bilancuje situaci v kultuře takto: „Příčiny tohoto stavu byly hlavně v rozvinuté kampani protisovětské a protisocialistické hysterie.“ Údajně velice poklesy akce v oblasti vzdělávací (přednášky), sovětská filmová produkce byla z programu stažena a nahrazena produkcí západních zemí.
Komunisté se v okrese z této situace poučili a na příště se řídili zásadou: „Jací lidé budou v čele těchto zařízení, takový bude i obsah a náplň jednotlivých akcí.“ Původní lidé byli proto ze svých pozic odstraněni (K. Šlapák, L. Dejl, M. Grisa a další). Tím si komunisté vyčistili své pole, čímž došlo k jejich vnitřnímu semknutí, které vzniklo nepochybně také důsledkem úzké spolupráce strany a organizací jako Levá fronta, Klub přátel Tribuny nebo Socialistická akademie (ta pořádala cykly přednášek na témata jako úloha socialistického státu, ateistická výchova, významná politická výročí atp.) Mezi největší „trháky“ ústeckých kulturních slavností patřily Filmový festival pracujích, Ústecké hudební jaro a Porta, při jejichž přípravách byl kladen důraz na ideovou a organizační stránku. Komunisté si chtěli k svému obrazu vychovat též mládež, k čemuž dokonale sloužil soubor akcí s názvem Kultura mládeži, jichž se každoročně účastnilo několik tisíc studentů. V rámci těchto akcí probíhaly představení z domácí a hlavně sovětské tvorby.
Na některých schůzích OV KSČ se jednalo o otázkách týkajících se fungování kulturních zařízení. Pochváleno bylo zejm. Státní divalo Zdeňka Nejedlého, které se během r. 1970 začalo intenzivně zabývat dramaturgií „s možností využít ideově vhodné momenty“. Okresní muzeum se snažilo v 70. letech z důvodu oprav držet svůj provoz alespoň omezeně, přesto díky prezentaci zajímavých socialistických témat (v r. 1973: Únor 48, Julius Fučík – komunista) byla návštěvnost uspokojivá. Kolegové z památkové péče se opakovaně soustředili především na restaurování objektů sloužících socialistické společnosti, často využitých k praktickým účelům (např. fara ve Svádově sloužila jako víceúčelové zařízení pro účely MNV).
Bohužel se po celá 70. léta nedařila v ústeckém okrese naplnit návštěvnost kin v případě socialistické produkce. Jakoby srpnová invaze v některých směrech zanechala na komunistické dílně stopy. Lidé raději chodili na filmy západní produkce, kterých příliš nebylo, proto se nedařilo v drtivé většině případů naplnit plán tržeb.
Z JPKVČ v okrese Ústí nad Labem pro jednotlivá léta sice vyplývají některé změny, které hýbaly kulturou, jsou však spíše statistického charakteru a nehrají velkou roli při formování kultury v ústeckém okrese. V zásadě si kultura držela takový ráz, jakého se jí dostalo na počátku 70. let, když „zvítězila nad pravicovým oportunismem“. A tak socialistickou kulturu nelze podcenit. Případ ústeckého okresu mluví za obrovskou angažovanost v oblasti kultury, zejm. z řad mladší generace, která přispěla k jejímu živelnému nádechu, byť tento způsob kulturní komunikace nemusel být pro některé sociální skupiny zajímavou součástí kulturního a společenského vyžití.
Prameny a literatura
I. PRAMENY
Pamětnice: Jana Gálová, výpověď ze dne 11.10. 2008, záznam nebyl pořízen.
Archiv města Ústí nad Labem, fond OV KSČ Ústí nad Labem, Zápisy ze schůzí předsednictva OV KSČ v Ústí n. L., ka B8, ka B9, ka B 13, ka B17, ka B28, ka B37, ka B48, ka B57, ka B64, ka B66, ka B67, ka B73, ka B76, ka B79, ka B80.
Archiv města Ústí nad Labem, fond ONV Ústí n. L., Kulturní komise. Okresní kulturní středisko v Ústí n. L., ka 132.
Ústecké přehledy 1976, 1977.
II. LITERATURA
HVÍŽĎALA, Karel: Normalizace a nomenklaturní kádry, in: Tereza Hradová – Přemysl Martínek, Normalizace. Sborník prací a rozhovorů pro Sokolovský filmový seminář 2006, Loket 2006, s. 6-12.
KAPLAN Karel: Kronika komunistického Československa. Kořeny reformy 1956-1968. Společnost a moc, Brno 2008.
III. WEBOVÉ ODKAZY
http://www.psp.cz/cgi-bin/win/eknih/1971cnr/stenprot/017schuz/s017005.htm, 10.11. 2008.
Autor doporučuje k ústeckým dějinám tento web: http://usti68-89.cz/?page=1968
Žádné komentáře:
Okomentovat