"Aktuální" obraz českého národa očima domácích filozofů

ÚVOD

         Tázat se po obrazu českého národa, vlastně jakéhokoli národa, může být samozřejmě zavádějící a zkreslující. Z čeho vlastně vycházet? Při posuzování národního charakteru je nutné nepochybně využít lidskou zkušenost, empirii. Ta však doposud nebyla shromážděna, filosofický výklad českého národa de facto chybí a nikdo se jím v intenzivní míře nezabýval. Možná chcete podotknout, že si pokládám spíše sociologickou otázku. Sociologická práce však předpokládá zpracování dotazníku či jiných metod. Filosof si může pro zformulování svých poznatků ukrojit z každé vědy ty nejzajímavější poznatky. Z tohoto důvodu je nutné, abych se opřel nejen o výstupy sociologů, žurnalistů, historiků, politologů, filosofů, ale také o svojí vlastní zkušenost se svými souputníky. Posuzovat národní stereotypy a vlastnosti reálných lidí je cestou do pekel. Můžete se snažit o tu největší objektivitu a stejně se Vám nepodaří jí dosáhnout. Národ lze pozorovat z různých úhlů pohledu. Autor si na sebe tak trochu šije bič, jak se říká. Tuto práci lze pokládat za „gellnerovskou studii“, jelikož využívá interdisciplinárního přístupu, stejně tak jako kdysi Ernest Gellner. Tento britsko-český filosof a sociální antropolog (1925-1995), který se fenoménu národa a nacionalismu věnoval jako jeden z prvních (Nations and Nationalismu, 1983, česky 1993), si netroufl v rámci svých postmoderních přístupů hodnotit své současníky z bližšího pohledu (to se mu nepodařilo ani v posmrtně vydané práci Nationalism 1997, česky 2003).[1]  Výjimku se v tomto ohledu snaží udělat až Erazim Kohák, který vědomě nabourává duševní klid českého čtenáře, jelikož útočí mimo jiné na současný český národ.[2] Jeho práci nelze opominout, budu z ní vycházet v samostatné kapitole.[3] 

            V zásadě lze vymezit dvě základní pozorovací polohy – vnitřní, to znamená, že obyvatel země pohlíží na svého spoluobčana, a vnější, to jest situace, kdy cizinec získává zkušenost s novým – zahraničním prostředím a utváří si pohled na zcela neznámá individua, zasazená do stejně tak neznámého prostoru. Takové otázky si položili nedávno pracovníci Psychologického ústavu AV ČR (Martina Hřebíčková a Sylvie Graf). Pracovali s druhým uvedeným modelem. Na stránkách Lidových novin poskytli k tomuto problému rozhovor v době pořádání Eura 2012 v Polsku a na Ukrajině. Češi prý mají v novodobé historii možnost poznat polský národ více z blízka v tak masovém měřítku. V diskursu o obrazu českého národa by bylo lepší situaci prohodit a Češi by měli být hostiteli.  Na prvním místě jsou hodnoceny především sympatie. Výzkumy polského Centra pro veřejné mínění prý dokazují, že obliba Čechů v Polsku v poslední dekádě stoupá. Jak stoupá, to si ukážeme v poslední kapitole.

            Máme být skutečně na co hrdí? Jací vůbec jsme? Jdeme si za svým snem nebo jsme líní, nerespektujeme se navzájem, děláme jednu hloupost za druhou či se jen tak poflakujeme a už vůbec nejsme hrdí na svůj národ? Na první pohled jde skutečně spíše o otázky pro sociology. Je však nutné si uvědomit, že jsou to také tázání filosofická, u nichž lze hodnotit minimálně morální hodnoty národa. Z těchto pozic se na ně pokusím najít odpověď.  Netoužím zároveň po tom předkládat čtenáři nějaké ukvapené myšlenky a vybádané závěry. Ostatně ty nepodává nikdo ze současných filosofů k tomuto tématu, jak uvidíte. Za jeden z nejdůležitějších fenoménů národní identity považuji nacionalismus. Nacionalistické pozice dnes již tolik nevystupují a charakter národa má jiné, často osobnější premisy. Přesto je nutné se na nacionalismus z počátku zaměřit, jelikož tento pojem hýbal dějinami 19. století celé Evropy.    

   

I. TÁZÁNÍ SE PO POJMU NACIONALISMUS

            Britský politolog Andrew Heywood definuje nacionalismus jako „názor, podle něhož ústředním principem politické organizace je národ.“[4] Takové prosté definování s sebou přináší řadu problémů a je nutné ho okomentovat či doplnit. Lze vyjít z předpokladu, že myšlenka nacionalismu se zrodila v období Velké francouzské revoluce.[5] Předtím bychom u obyvatel toho kterého státu stěží hledali základní axiom vědomí příslušnosti k národu či patriotismus, resp. vlastenectví. O tom mluví i nejnovější společensko-vědné učebnice a v zásadě vychází z Gellnerovy myšlenky konstituování národa (Gellner mluví o teorii Šípkové Růženky). Gellnerovými slovy: „Je to nacionalismus, který plodí národy, a nikoli obráceně.“[6] To je velice zásadní a do jisté míry provokativní teze. Národ vzniká (probouzí se) díky nacionalismu, ne naopak! Je možné ovšem namítnou, že v souvislosti s touto myšlenkou byly opominuty konflikty Čechů a Němců (cizinců) v době předhusitské, husitské či v období habsburském. Nešlo tehdy ještě o národy? Lze si odpovědět následovně. Jejich rozpory sice byly postaveny na národní třenici, měly však jinou ideovou rovinu (často náboženskou či mezinárodní – vzpomeňme pražské univerzitní spory a vydání Dekretu Kutnohorského[7] – méně už vnitropolitickou, viz Maiestas Carolina, kde Karel IV. žádal, aby do zemských úřadů byl dosazen vždy člověk znalý českého řeči, nemuselo však jít nutně o Čecha. Zde ještě nešlo o to vytvořit si stát Čechů.

            Ladislav Hejdánek upozorňuje, že pojem národ sám o sobě mate, jelikož se členem „národa“ nikdo nerodí, nýbrž v průběhu života se jeho příslušníkem teprve stáváme, anebo také ne.[8] V souvislosti s tím zmiňuje Rádlem citovanou historku o obrozeneckém kazateli Bolaslavu Jablonském, jemuž bylo vytýkáno, že staví češství před křesťanství. Jablonský argumentoval tím, že nejprve se narodil a až potom byl pokřtěn. Hejdánek stojí na pozici nabití příslušnosti k národu až svým přihlášením se k němu, nikoliv narozením, čímž bychom si příslušnost k národu nemohli vynutit. Cituji Hejdánka: „Do národa se proto nikdo nerodí tak, že by už samozřejmě svým narozením k národu náležel, ale musí – v tomto případě – nejdříve národ přijmout za svůj, a za druhé musí ,národem‘, tj. lidmi, kteří národ již za svůj přijali, být jako příslušník národa přijat.“[9] Nelze také tvrdit, že národy jsou tu „od přírody“. Pokud to tak někdo míní, sdílí aristotelovský přístup. Aristoteles si tehdejší polis (obec, městský stát) představoval jako instituci danou jednoduše „od přírody“ (fysei). Národ je tedy záležitost nespolečenská, nepřírodní. Zároveň platí, že si člověk nemůže vybrat, do jaké kultury a společnosti se narodí.[10] Pojetí českého národa bylo v českém národním obrození neseno herderovskými myšlenkami. Herder vytýká západnímu státům, že jejich původ je dosti „nepřirozený“, jelikož jsou založeny na moci a násilí. Závažným posláním našich obrozenců bylo vytvořit národní stát, kterému však nutně musela předcházet kulturně-společenská obroda. V učebnicovém pojetí typologicky spadá tento nacionalismus do proudu liberálního. Druhý typ nacionalismu, tzv. nacionalismus rozpínavý, bychom mohli přiřknout dle herderovského názoru právě státům západního typu, v moderním pojetí lze apriori doplnit Hitlerovo Německo, Stalinův Sovětský svaz, ale i další, byť „jen“ autoritativní režimy (ne nutně totalitární), přehledně typologicky rozčleněné Juanem Linzem. Oba typy jsou nepochybně reakcí na stav společnosti. Podobné, odbornější dělení nacionalismu má M. Rejai, který mluví o nacionalismu formativním (zaměřeným na formování nového národa), prestižním (zaměřeným na posílení moci existujícího národa) a nacionalismu expanzivním, tedy imperialismu.[11]

            Hejdánek upozorňuje, že se národ nutně nekryje s rasou a kulturou. Rasa pojímá více národů a kultury se mohou aplikovat také vně původní okruh. K rozvinutí nacionalismu může podle Hejdánka „dojít teprve na základě ideologickém“. Jestliže český národ svoji oficiální ideologii postrádá, lze se tedy domnívat, že Češi nejsou národem nacionalistů (ani jiných politických myšlenkových proudů)? Odpověď po mne nyní nečekejte. Je třeba se na problém podívat postupně. Záleží také, jakým způsobem pojem ideologie uchopíme. Jde o soustavu myšlenek a výpovědí obecně, nebo se za ním skrývá pejorativum? Během doby nepochybně došlo k posunu významu chápání tohoto pojmu. Má tedy Česká republika svou ideologii? K umírněné formě nacionalismu se hlásí téměř všichni. Jsou z tohoto důvodu Češi nacionalisté, a tedy vyznavatelé této politické ideologie? Ne tak docela. Jak jsme se několikrát přesvědčili, český nacionalismus se projevuje až tehdy, bijeme-li jako národ poplach. Málokdo nám samozřejmě sdělí, na čem takováto specifická „česká ideologie“ spočívá. V novinách jí stěží budeme hledat, přesto je nám všem dobře známa z úst pana prezidenta, kdy bývá někdy doslova recitována v rámci novoročního projevu. Ruku v ruce jde s ideály demokracie, jakožto jediné zdravé formy vlády, byť s velkými trhlinami. Také Evropská unie se snaží nezůstat oproti Americe a dalším velmocím pozadu. Prvky ideologické rétoriky mající zapůsobit na integritu a sounáležitost Evropanů, jsou často slyšet z úst německé kancléřky Angely Merkelové, naposledy při jejím projevu v americkém Kongresu. Zpět však úvahám nad českým národem. V závěru svého spisu Hejdánek instruuje, o co by vlastně v národním programu mělo jít. Národ by se měl soustředit na ideje, to jest na ne-danosti (viz Patočkův „negativní platonismus“), nikoli na minulost, respektive to, co z ní přetrvává.[12] Ukažme si nyní několik základních rovin, na základě kterých filosofové (lépe řečeno sociologové a politologové) mohou analyzovat svoji „současnou“ situaci a národní chování.

            Haller (2000) a Carey (2002) vymezili pět prvků národní identity: 1) obraz národa, 2) vazbu k národnímu státu, 3) národní hrdost a stud, 4) pocit věrnosti a lásky k národu, 5) připravenost jednat ve prospěch národa.[13] Není možné se v jedné práci vyjádřit ke všem těmto bodům. Nejen, že nebyly dosud v domácí filosofii dostatečně reflektovány, ale k objektivnímu zhodnocení chybí také základní metodologická východiska.

            Když sociologové hodnotili nacionalismus (šovinismus) a patriotismus v komparativní evropské perspektivě (resp. v rámci zemí EU), dostavily se zajímavé výsledky. Pouhých 23,4% obyvatel České republiky považuje svoji zemi za lepší, než většinu jiných. Daleko výraznější postoj k této otázce zaujali Rakušané či Norové (67,6%, 67,2%). Býti Čechem chtělo zůstat 35,9% dotázaných, radikálněji se národní identita projevila u Maďarů (60,4%), Poláků (56,8%) a Slovinců (54%). Výzkum také ukázal často v médiích zmiňovanou praxi, kdy se Čech bije za svůj národ nejvíce, a to v době pořádání sportovních utkání, tedy pokud se nám zrovna dobře vede. Hrdost na svou zemi během mezinárodních sportovních šampionátů přiznalo 86,3% Čechů, stejně tak Slováků. Výraznější je tato tendence akorát v Maďarsku (89,3%), ve Slovinsku (92,8%) a v Polsku (91,1%). Je nutné se ptát, proč zrovna v těchto zemích jsou tyto odpovědi takto výrazné. Filosof nedává odpověď. Já nabízím tyto možnosti: 1) jde o malé země (vyjma Polsko), 2) stále si tyto země musí něco dokazovat, a když to nejde v politice, musí to jít alespoň ve sportu, 3) dlouho utlačovaný národ již vytvořil svůj stát, je proto nutné posunout nacionalismus do jiné roviny, 4) v ničem nejsme tak dobří, národní soudržnost projevíme alespoň tímto způsobem. Bod tři a čtyři jsou patrně všeho příčinou, pokud mluvím alespoň v případě Čechů. Ostatní národy, nechť hodnotí tamní filosofové.

            Národní hrdost je u každého národa sycena jeho úspěchy a podkopávána jeho neúspěchy. Měla by být měřena v několika oblastech – v oblasti fungování demokracie, politického vlivu země ve světě, ekonomických výsledcích, systému sociálního zabezpečení, výsledků v oblasti vědy a techniky, úspěchu ve sportu, umění a literatuře, zapojení ozbrojených sil do konfliktů, historie země či v oblasti dodržování základních lidských práv. Uvedené zdroje národní hrdosti však nejsou rovnocenné. Ukazuje se, že výkony kultury jsou pro národní hrdost daleko více signifikantní, než zdroje politické. Češi a Italové patří k respondentům, kteří jsou nejvíce hrdí na svůj národ (90,9%, 90,1%).[14] Pokud se ohlédneme do historie, poměrně jasně nám tyto postoje vykrystalizují. Ponechme stranou, že Čechům, ale i Italům nebyla cizí mystifikace svého národa, která mohla sehrát při formování hrdosti významnou roli (v případě Čechů zejména spor o rukopisy nebo další mystifikační prvky v době národního obrození).[15] Z pochopitelných důvodů jsou naopak nejméně hrdí na svůj národ Němci (míra hrdosti něco přes 30%). Mají-li se hodnotit ekonomické výsledky své země, jsou na sebe Němci patřičně hrdí (82%), podobně tak Rakušané nebo Norové. Velmi málo je Česká republika hrdá na své ozbrojené síly (podobný postoj zaujali vůči své armádě Němci nebo Maďaři). Lze se spolu s autory výzkumu domnívat, že v případě České republiky a Maďarska je malá národní hrdost na ozbrojené síly způsobena „nízkou prestiží armády v době nedemokratického systému vládnutí“.[16]       

            Jak čtenáři zjevně vyplynulo, toto je pohled spíše sociologický, dosud filosofem prakticky nekomentovaný. Nad problémem současných Čechů se pokusím filosoficky zamyslet ještě ve zbývajících kapitolách této práce.

II. PATOČKOVI PRVOREPUBLIKOVÍ ČEŠI

            V úvodu Patočkovi eseje Co jsou Češi? „Nás“ autor popisuje jako malý středoevropský národ, z nějž cizinci znají pouze jednu osobnost, dobrého vojáka Švejka.[17] Co si už však netroufá zmiňovat je fakt, že na základě chování této literární postavy vzniká nelibá česká vlastnost zvaná „švejkovství“. Otázkou je, kdy začal být pojem používán. Jisté je, že švejkovské chování Čecha, byť ho tak nepojmenovává, podal ve svém díle Národní filosofie československá. I. Národní povaha již sociolog s filosofickým základem, Emanuel Chalupný (1932): „Mlč a trp, i kdyby ti učitel nebo kdokoliv v úřadě křivdil, protože budeš-li své právo hájit, ještě si ho rozhněváš a bude se ti mstít.“ Je až s podivem, že Chalupný tento charakter českého národa vyzdvihl ještě před těmi největšími ránami pro český národ, tj. zabrání Sudet bez možnosti vlastní obrany a následná okupace vrcholící vytvořením Protektorátu. Ještě více se snad švejkovství projevilo po r. 1945 a 1948. Za švejky pak rozhodně nelze označit ať už aktivní či pasivní obránce českého národa (členy II. a III. odboje). Patočka, byť již prvorepublikový intelektuál, nešel ve svém díle do konfliktu se soudobým postojem „typického“ Čecha. Jeho práce jsou vůči Čechům sice místy kritické, nechce si však svými myšlenkami proti sobě někoho popudit. Když Patočka hodnotí originalitu české vědy, hovoří o studiu mateřského jazyka (bohemistika), kultury a především historie. V těchto vědách jsme si kladli národní, tj. mimoumělecké úkoly.[18] Moderní češství propadlo dle Patočky vlivem malosti národa. Na druhé straně velikost češství trvalo do té doby, kdy češství zůstalo netematické. Museli jsme navíc sami sebe přesvědčit, že „propast mezi velikostí a maličkostí není tak velká“.[19]

            Patočka nestihl a ani tehdy nemohl formulovat své myšlenky o vlastenectví Čechů jeho pozdní doby (50. a 60. let). Poslední období, ke kterému se ve své eseji vyjádřil, byl vznik Masarykovy první Československé republiky. Zdůraznil růst Masarykovy autority, díky níž se mohl pasovat do role doživotního prezidenta státu a obejít tak ustanovení o volebním období v první československé Ústavě. Další aspekt, který vedl k růstu češství, spočíval v poválečné pozitivní morálce Čechů. Na rozdíl od většiny států, kde byla válka považována za katastrofu, a nikoli za nový počátek, byl tento konflikt v Československu chápán zcela opačně, jako nový začátek. Vznik samostatné republiky byl chápán jako naplnění národního přání Čechů a konec konců také Slováků, byť ti si tuto tužbu vytvořili o dost později. Nešlo jen o nacionální touhu po vlastním teritoriu (státu), ale také o jazykovou identitu a její začlenění do praxe a kulturního a společenského života. Takovýto nacionalistický výklad se stal našemu státu osudným. Znásilňoval především české Němce, ale z hlediska jazykového také Slováky, o osudech Poláků a Maďarů ani nemluvě.[20]

            Spolu s Masarykem a Pekařem hledá Patočka odpověď na otázku, co jsou Češi, v dějinách. Lze se spolu s Dušanem Třeštíkem tázat: „Pociťujeme nyní opravdu potřebu vymezovat se jako naši pradědové, dědové a otcové právě dějinami?“[21] Názory se různí. Patočka chtěl dějinné vymezení Čechů kritizovat, nicméně Třeštík se nemůže ubránit dojmu, že zůstal v jeho rámci hlouběji, než chtěl. Třeštík „patří k těm, kteří se domnívají, že společnost definující se výhradně nebo převážně svou minulostí je nezdravá, nepřirozená, v zásadě sama sebou nejistá, a proto také nutně nechutně a nebezpečně ideologická“.[22] Když už bychom se měli ptát dějin, měli bychom se podle Třeštíka ptát na to, kým jakožto Češi jsme. Odpověď však v dějinách ale sotva najdeme. Musíme ji hledat zcela jistě v současnosti, „kterou teprve začínáme objevovat jakožto myšlenkovou kategorii i jakožto náplň a smysl života. Otázka, čím jsou Češi, nemůže zřejmě být zodpovězena tak, že zjistíme, čím byli. Z toho důvodu se Třeštíkovi Patočkovy úvahy „zdají být tak málo časové a jaksi nepatřičné, nepatřící sem…“[23]  

            Souhlasně s Třeštíkovým názorem, ovšem nezávisle na sobě, přichází úvahy současníka Patočky, Ferdinanda Peroutky (1895-1978). Lépe, než Patočka, podle mého názoru vyjádřil národní povahu Masarykových Čechů právě Peroutka ve své eseji Jací jsme (1922). Prý jako národ „nevíme dosti dobře, jací jsme“. Obvykle se spokojíme se rčením, že jsme národem Husa či Komenského. S cizincem, který k nám přijede, chceme-li mu ukázat, jací opravdu jsme, navštívíme muzeum nebo s ním zajedeme do Chodska, kde mu ukazujeme kroje, které se nosí už jen o pouti, a tanec za zvuků dud. Dle Peroutky v tématice projevu českého ducha neopomeneme zmínit osobnost Boženy Němcové, Josefa Mánese, Mikoláše Alše nebo Bedřicha Smetany. Vzdálený pozorovatel může usoudit, že český duch ve své podstatě už leží na vyšehradském hřbitově.[24] Dle Peroutky není charakter českého národa jednoduché vystihnout, proto navrhuje: „Abychom poznali moderní český charakter, k tomu je potřeba umět se dívat na to, co právě nyní jest. A to je nejtěžší.“ Jsem za jedno s Peroutkou, že českou národní povahu nelze hledat v podobě rukopisu založeného v knihovně. Pokud si myslíme, že jsme národem Husa a Komenského, tak to zcela jistě nic nevypovídá o naší dnešní povaze. Takové přirovnávání Peroutka zcela odsuzuje, jelikož nevede „k vážnému pochopení skutečného a přítomného národního charakteru.“ Dávám mu zapravdu v tom, že „abychom poznali moderní český charakter“, k tomu je třeba umět se dívat na to, co se odehrává PRÁVĚ TEĎ v našem národě. Jakoby se zdálo, že pro vystižení současného národního charakteru bychom měli trávit svůj volný čas studiem sociologických výzkumů (jejich výsledky byly zmíněny v první kapitole). Nemusí tomu tak být. Od nich se lze celkem oprostit a stačí se jen kolem sebe rozhlédnout.      

III. POJEM NIC A NIHILISTICKÉ ÚVAHY O ČEŠÍCH U ERAZIMA KOHÁKA

            Současný filosof patřící k nejstarší generaci, Erazim Kohák (*1933), přirovnává vzdor chartistů proti režimu k faustovskému počínání si s Ďáblem. Boží mlýny zkrátka melou pomalu, ale jistě. Od 17. 11. 1989 začaly mlít nanovo. V ten páteční den jsme sice na Václavském náměstí křičeli „Už je to tady“, málokdo si ale uměl představit, co slovo „to“ vlastně představuje. „A najednou už nebyl žádný Ďábel […]. Říci Ďablovi ne […] už nepostačovalo jako program.“[25] Novou národní filosofií se stalo budování demokratického kapitalismu. Jenže co se stalo? Po skončení studené války jsme ztratili přirozeného nepřítele a nyní nás ohrožuje „doslova a do písmene NIC, rozšklebené zející NIC.“[26] Pojem Nic lze označit jako skutečný existenciální prvek v Kohákově etice. Pro dnešek je NIC velkou hrozbou, které zaplavuje naší mysl a prostor, kdysi vyplňovaný dle Koháka smysluplnou činností. NIC se stalo doslova chimérou v našem lidském psyché: „NIC proč žít, NIC čemu věřit, tolik jídla a NIC, co by živilo srdce a mysl.“ Tento nihilistický pohled (pojem NIC) Kohák detailněji rozpracovává, inspirujíc se podobným postojem Karla Kosíka z počátku 90. let. „Po zhroucení našich velkých příběhů, které kdysi dávaly smysl bouřlivému toku lidského žití a bytí zbývají jen vyhořelí lidé na hraně mezi nesmyslným blahobytem a hrozící krizí.“[27] V tomto ohledu musel Kohák nutně obrátit pozornost na otázku celoevropskou. „Celá Evropa žije ve strachu“, píše Kohák, nejde o český fenomén. Nejde o strach, který známe z minulosti (Hitlerovo Německo, Stalinův Sovětský svaz). „Dnes si hrozby vymýšlíme či vytváříme.“ Zdá se, že se tak sami od sebe stáváme nepříčetnými, což je nebezpečná vlastnost bránící rozvoji ideálu vlastenectví. Vlastenectví Kohák charakterizuje jako lásku k mateřské a rodné zemi, ochotu čerpat z jejího dědictví a přispívat k němu. Tento ideál představuje „jeden z nejčistších, nejlepších pohybů našeho lidství, naší humanitas. Právě humanitas se u dnešních Čechů, ale často také Evropanů obecně vytrácí. Pokud v tom spatřujete analogii k nihilismu F. Nietzcheho, máte pravdu.[28] V závislosti na období, ve kterém žil, Nietsche stavěl nihilismus do kontextu ztráty sakrálního prostoru a sekularizace společnosti. Nihilismus definoval jako víru v „absolutní ztrátu hodnot, to jest nesmyslnost…“ Nietzcheho definice nihilisty jakoby přímo pasovala na současný postoj Čecha: Nihilista je „člověk, jenž o světu, jaký je, soudí, že by měl nebýt, a o světu, jaký by měl být, soudí, že neexistuje“.[29] Kohákovy nihilistické postoje jsou zcela v rozporu s Peroutkovým ideálem české humanity. Důvodem rozdílností názorů obou intelektuálů je nepochybně období, ve kterém psali. Peroutka u Čechům vyzdvihl onu zmíněnou humanitas těmito slovy: „Nevyplenitelným českým ideálem je chytrost a rozumnost, a naše humanita souvisí se zdravým rozumem, který zdá se být jedinou naší spolehlivou tradicí.“[30]

            Na dalších řádcích Kohák rozlišuje mezi nacionalismem a vlastenectvím: „Z nejistého vlastenectví vyrůstá nacionalismus – a případně i nacismus.“ Kohák svou stať uzavírá slovy, která jeho postoj naprosto vystihují: „Svět, ve kterém žijeme, již není světem našich někdejších obrozeneckých zápasů. Je to svět radikálně otevřený, svět vyhaslých ideologií a dílčích úkolů, svět otázek spíš než odpovědí….“ Na závěr stati Kohák pokládá dosti radikální otázku: „…má vůbec ještě smysl být Čech v otevřeném světě otevřených otázek?“ Odpověď na tyto otázky stále chybí. Jak ale upozorňuje, závěry se do filosofie prostě nehodí.

            Provokativní otázky, které záměrně postrádají odpovědi a jsou spíše komentované, pokládá Kohák v závěru své knihy (kapitola Myšlení národa). Táže se, zda má tvrzení Jsem Čech ještě nějaký smysl. Možná jde totiž jen o „přiznání k nevyspělému provincionalismu regionálních zvláštností…“ Myšlenka národa českého je stejně tak pochybná, někdo jí má jen za hezké vlastenecké povídání.[31] Kohák však vybízí k znovu tázání se po těchto pojmech jiným způsobem. Meritem věci je dle něj jiná zásadnější otázka, a to zda má filosofie ještě nějaký smysl ve světě vyhořelých ideologií. Kohák ale není žádným kritikem českého národa. Ba naopak! Českého národa si velmi váží, byť strávil několik let v emigraci. Česká republika je jeho výchozím bodem, odkud rád vyjíždí a seznamuje se s dalšími kulturami. Nerad by se totiž vrátil do doby pevného střežení hranic, ale zároveň by se „nechtěl rozplynout v prázdnotě globální povrchnosti konzumní společnosti.“[32] Lze se tázat kohákovsky znovu a znovu, respektive podobně: Co znamená být Čech…pokud vůbec ještě něco? A jaký to má smysl?  Češství přeci není něco, co mi národ či politická strana ukládá. Jde o závazek, který jsem si (ne)utvořil já sám pro sebe. Bytujeme na této planetě jako Češi jaksi svou setrvačností. Své češství si jednoduše neseme jako nějaké těžké břímě, bez zásluhy jsme ho zdědili „a v této generaci si je bez námahy zachováváme, ač nijak zvlášť o to neusilujeme.“ V dnešním světě máme dle Koháka zcela jiné starosti. Jak provdat dceru, jak si udržet práci nebo ji znovu najít, jak vyjít se šéfem či se svým platem.[33] Být Čechem nelze brát jako pouhý fakt, ale jde také o ideál a společný úkol. Kohák se opět provokativně táže: „Jsme schopní a ochotní se toho úkolu znovu zhostit? Pečovat o kulturní podstatu svého národa se stejným nasazením jako kdysi obrozenci – a zároveň se stejným nasazením se podílet na budování Evropské unie, našeho státoprávního zastřešení pro jednadvacáté století?“[34] Právě tyto otázky považuje Kohák za aktuální výzvu českého národa. Přímé, jasné odpovědi od něj však nečekejme. Souhlasím s jeho záměrem na tyto otázky neodpovídat a nechat čtenáře otevřít svou mysl, aby se tak zapojil do všeobecného diskursu.

IV. LÉTA 1989 A 1993 JAKO MEMENTA VELKÝCH PROMĚN? ZMĚNA MENTALITY? KOSÍKOVA, MACHOVCOVA A TŘEŠTÍKOVA REFLEXE.

            Současná historici s oblibou říkají, že dějiny pro nás končí léty 1989, případně rozdělením Československa v r. 1993, a že prozatím nemá cenu zacházet dál a je třeba hodnotit věci s odstupem. Zajímavé je podívat se na události těchto let prizmatem filosofa. Vždyť právě tyto mezníky mají významný vliv na dnešní stav společnosti.

            Jan Patočka označil T. G. Masaryka za „filozofa, který založil stát“, čímž nechtěl poukázat přímo na jeho profesi, ale na zcela mimořádný způsob, jakým nový stát založil. Petr Pithart později dodal, že Československá republika sice „filosoficky“ začínala, ale zcela nefilosoficky končí. Politologové a političtí filosofové to zdůvodňovali často opakujícím se slovem pragmatický, které bylo skloňováno všemi pády. Řada kritiků dává rozpad společného státu za vinu naopak převážnému aplikování filosofie do praxe na úkor praktického uvažování.[35]  V lidském povědomí převažuje názor, že příčinou odtržení byla snaha Slováků tendovat k samostatnosti, a že slovenský národ již nechtěl držet za ručičku svého bratra-ochranitele.

            Tyto dva historické mezníky se staly samozřejmě postupem času předmětem výzkumu zejména siciologů-politologů, kteří se tázali po pojmu národní identita, tedy pozitivního vztahu jedince k jeho národu. Z kruhů filosofických, které také musely reagovat na dobu těchto zvratů, se k tomuto tématu kriticky vyjádřil zejména Karel Kosík (1926-2003). Ve svých posledních letech života byl pro nás významným filosofickým komentátorem té nejaktuálnější současnosti.[36] Kosík s odvoláním na Bělohradského se staví proti vstupu do Severoatlantické aliance (konečnému vstupu samozřejmě nezabránil, 1999). Bělohradský prý svým postojem dokázal (ovšem byl jedním z mála), že se v národě „vždy najdou lidé, kteří nepodlehnou oficiální ideologii a zpochybňují mínění, že servilnost je dědičnou chorobou celé české politiky“.[37] Přesto se Kosík ptá: „Mohou si Češi dovolit zůstat mimo vojenský pakt?“ Vzpomíná rok 1968, kdy Velký bratr vojenský zasáhl, jelikož jsme si chtěli dělat věci po svém. Účast v paktu je tedy ryze pragmatická. Nicméně český národ stále žije v traumatu, které mu vsugerovávali agresoři. Okupanti vnucovali Československu představu, že bez vnějšího zabezpečení a ochrany nemůže existovat. V české otázce se neustále zamýšlíme nad tím, jak toto trauma překonat a jak se osvobodit z uhranutí. Slovy Kosíka se lze tázat: „Jakou léčbu musí poraněný projít, aby se rána zahojila?“ Jedno je podle něj jisté. Ten, kdo vzhlíží k NATO jako ochránci, trauma neléčí, „hledí pouze do mrtvého zrcadla“.[38] 

            Kosík do svých Posledních esejí zakomponoval také fenomén čecháčkovství. Nejprve odkazuje na rozhlasový projev protektorátního ministra Emanuela Moravce z října 1940, ve kterém zazněla tato slova: „Vždy byli vedle sebe Češi a Čecháčkové. Jen poměr mezi nimi se měnil. A vždy bylo s národem zle, když Čecháčků bylo více, než Čechů. Čech myslí v rámci Evropy a dívá se do příštího století. Čecháček myslí jen v rozpětí svého městečka a dívá se jen na lapálie dneška…“[39] Tohle je naprosto zkreslená představa o čecháčkovství – čecháček je přeci vypočítavý, no a to byl i Moravec. Dle Kosíka přežívá tento zvláštní druh českého živlu v našich duších dál. Čecháček už má také dokonce svůj blog na internetu, nebo je o něm alespoň několik článků.[40] „Analýzy“ blogerů tu zohledňovat nebudu, byť i ty jsou velice podnětné a pečlivě provedené. Po jejich přečtení si člověk uvědomí, jak je těžké žít s příjmením Čecháček a nějaký titul před jménem Vám k napravení reputace vůbec přidat nemusí – opět čecháčkovský postoj. Vraťme se však ještě na chvíli k obsahu vlastního pojmu. Snad nejlépe čecháčka popsal ve svých Pamětech Václav Černý. Věnuje se mu zde poměrně obšírně. Uvedu z jeho knihy pouze základní popis: „Čemu říkám čecháčkovství? A říkám tomu také české podučitelství. A české chalupnictví. Říkám tak neuvěřitelné směsi intelektuální nedochůdnosti a mravní či charakterové slabosti, se kterou je možné se na světě setkat pouze v Čechách, kdybych měl náladu žertovat, řekl bych, že je rysem vysoce originálním. Intelektuální nedochůdností – může být různá – myslím zde nedovzdělanost omezeně zakrnělou úzkým domácím obzorem, ale cítící se přitom drze na výši jakýchkoliv světových a vůdčích úkolů, neboť je osobivá, závistivá a ctižádostivá.“[41]  Dle Černého interpretace přestáváme být sami sobě učiteli, až z toho jednoduše hloupneme a chováme se jako hlupáci.  

            Ale zpět ke Kosíkovi. Z těchto „malých českých poměrů“ vzešli dle Kosíka právě také tuneláři. Možná není každému zřejmé, že čeština se prosadila v mezinárodním pojmosloví hned dvakrát. Jednak slovem robot, podruhé slovem tunelování.[42] Termín tunelování byl poprvé použit v České republice v první polovině 90. let minulého století a ihned se rozšířil za hranice našeho státu. Do té doby angličtina užívala pouze pojmu asset stripping (ve smyslu vzdalování aktiv), po zdomácnění našeho slova často užívá také pojmu tunelling a stejně tak němčina, das Tunnelling. Každopádně šikovné české ručičky touto činností dokážou plodit peníze. Opět důležitou roli hraje čas, který jak známo dle křesťanské tradice patří Bohu. Ale na to už dnes nikdo nehraje. Takže podle Kosíka to tunelář se svými vytunelovanými prostředky provádí následovně: „Tuneláři nezakopávají podvodně získané prostředky jako zlatý poklad do země, ale vrhají je na trh, aby pracovaly a přinášely úrok.“[43] Kosík není s transformací ekonomiky v České republice vůbec spokojen. Prohlásil, že restaurace kapitalismu v Čechách probíhá podle scénáře, o němž se zdá, že ho psali společně Hašek a Kafka: „uskutečňuje se jako fraška“.[44] A fraška jde Čechům někdy opravdu dobře! Ale nebuďme k sobě tolik kritičtí. Jsme přeci tzv. „rozpočtově odpovědní“, na rozdíl od Řecka. Bojovat s korupcí však opravdu neumíme. Umíme odvolávat z funkcí schopné lidi, aktuálně Jiřího Pospíšila, nyní už bývalého ministra spravedlnosti. Transperency international, hlídací pes (watchdog) proti korupci, na jeho odvolání muselo ihned reagovat. Hned 27. 6. 2012 vydala tato nezisková mezinárodní organizace zprávu, kde se píše: „Justice a zejména státní zastupitelství začíná důsledně vyšetřovat trestnou činnost, což vede k navrácení důvěry občanů. Odvolání ministra právě v tomto momentě je nepochybně krokem zpět při procesu ozdravování české společnosti a omezení míry korupce v zemi.“[45] Ptá-li se Kosík, kdo je za tunelování zodpovědný, odpoví si: „My všichni, politici nahoře i obyčejní lidé dole. Každý nese svůj podíl viny. Politici měli dříve a důrazněji pozvednout svůj hlas, občani měli být všímavější. Všímavost, nevšímavost, všimné – kouzelná slova. Co dělal občan, když se kradlo ve velkém? Buď prý pokoutně kritizoval (ale nevyhledal svého poslance), nebo se s nevšímavostí k věcem veřejným věnoval svým zájmům.“[46] Konec konců, nikdo nám však neradil, co konkrétně máme a můžeme dělat při správě své res-publiky. Ach ta česká pohodlnost.  

            Milan Machovec (1925-2003), během „Pražského jara“ odvrácený od marxismu, upozorňuje, že mezi Čechy dnes není dostatek osobností, zejména střední a mladší generace. Mladíci, jako byl tehdy Masaryk nebo Václav Černý, jsou již mrtví. A Machovec je ještě kritičtější: „Pár filosofů a vědců, kteří jakž takž věcem šířeji rozumějí [později jmenuje alespoň Havla], je na sklonku života a za nimi nevidím snad nikoho ani ve vládě, ani v opozici, ani ve vědě, ani ve filosofii, komu bych mohl věnovat svůj obdiv a důvěru. Jsou to dílem ekonomisti typu pana Klause, kteří si myslí, že všechno vyřeší jenom ekonomicky. To je myšlení nízké, vlastně vulgárně marxistické.“[47] To, že si Machovec nemá koho vážit, označuje za bolest svého stáří. Na sklonku svého života Machovec posílá věcný vzkaz mladým lidem, který zní: „snažte se být aktivní, dělat co milujete, a milovat to, co děláte. Toť vše.“[48] K situaci po r. 2003 se již vyjádřit nemohl, neboť od této doby již není mezi námi. Filosof Machovec se k aktuální pozici Čechů nikdy příliš nevyjadřoval. Jeho doménou bylo vedení dialogu mezi křesťany a marxisty, což prokázal zejména ve druhé polovině 80. let. Čím dál více tíhl k tomismu.    

            Posledním autorem, který výrazně analyzoval „myšlení Čechů“ je historik a publicista Dušan Třeštík (1933-2007). Několik Třeštíkových myšlenek bylo zmíněno v konfrontaci s Patočkovou otázkou, co jsou Češi. Na Třeštíka je nutno podívat se blíže, jelikož on patřil v České republice mezi jedny z mála postmoderních intelektuálů, kteří své názory a úvahy reflektovali v denním tisku prostřednictvím esejí. Věřte, že jeho úvahy nebyly vystřiženy jako z klasického žurnálu a často působily provokativním dojmem. Jedním z jeho velkých témat byl národ Čechů. Precizně dokázal pracovat s historickými prameny a dávat jim aktuální hodnotu. Tím se také mohl stát výborným analytikem současného dění (nechyběl mu mezinárodní rozhled díky čtení zahraničního tisku), byť nebyl povoláním politolog, sociolog, ani novinář nebo filosof. Vzhledem k tomu, že kalkuloval s pojmem národ jako s obecným pojmem, představil nám zjednodušeně český národ takto: „Milí Čechové, ve skutečnosti neexistujete, jste komunitou žijící jen ve své představě.“  Třeštík si ovšem dobře uvědomoval, že existující pojem národnost (národ) nyní splývá i s občanstvím. Nejsme ale Čechy z toho důvodu, že mluvíme česky, „ale proto, že jsme občany České republiky a do ní vkládáme své společné cíle a zájmy. Z toho důvodu je nutno mluvit o národu jako o jednotě těchto zájmů. Stále nám chybí takové to uvědomění si své přirozené jednoty. Svůj národ bychom si měli znovu vymyslet, tentokrát „jako skutečně demokratický, bez pověr a iluzí“.[49] Třeštík je v tomto ohledu za jedno s Václavem Havlem, který říkal, že musíme vědomě a usilovně pracovat na přeměně národa z kolektivistické „smečky štěkající na všechny, kteří k ní nepatří“ v národ autonomních jedinců… Z přirozených Čechů „krve a jazyka“ se musíme stát Čechy-občany této republiky, ne svým narozením, ale svým rozhodnutím. Nově vymyšlenému národu by měl být také dán nový občanský a demokratický háv.[50]

            Pokud jde o charakteristiku českého národa jako takového, pak ho Třeštík dokáže zhodnotit jak kriticky, tak také velice pozitivně. Nemá sebemenší problém napsat, že jsme se chovali jako hlupáci a nevíme, jak se z této pozici plně vykroutit. Podobně jako naše osvícenecká generace jsme liberální, tolerantní, ale zároveň skeptičtí a hned tak někomu neskočíme takříkajíc na špek. Svou esej Ne ráj, ale postmoderní očistec Třeštík uzavírá optimistickou osobnější promluvou ke všem Čechům: „Vážení a milí Češi, nemusíte se ohlížet po Evropanech, jste jimi, protože jste nedůvěřiví, zdrženliví a snášenliví, pokojní a rozumní. Protože děláte, co umíte, většinou slušně a bez humbuku. Protože vás takovými udělaly vaše moderní dějiny, dějiny malého, plebejského, ale nebývale úspěšného národa.“[51]

            Dalo by se pokračovat v myšlenkách ještě dlouho. Kapitola si nekladla za cíl podat co nejucelenější přehled na pohled současných Čechů. Pouze prostřednictvím několika intelektuálních volnomyšlenkářů prostě zhodnotit situaci tak, jak se jim (nám) na první pohled jeví. Mnoho dalších podnětů ke zhodnocení by jistě poskytla žurnalistika. Ta však v této eseji nemá své pevné místo.  Ovšem i v žurnalistice se často reflektují solidní výzkumy či názory. V tomto ohledu zmíním ještě ony psychologické výzkumy, na něj jsem odkazoval již v úvodu. Díky výzkumu polských a českých psychologů a sociologů si můžeme popsat Poláka i Čecha a dojít tak k určitému srovnání. Článek vyšel v den zápasu mezi Českem a Polskem na letošním Euru, který jsme vyhráli v poměru 1:0. Nesl podtitul: Nový výzkum ukazuje, že Češi a Poláci mají k sobě blíže než Češi a Slováci. Když měli polští vysokoškoláci popsat typického Poláka, dali mu vlastnosti jako: psychicky labilní, snadno se nechá vyvést z rovnováhy a trpí depresivními stavy. Není introvertem, ani extrovertem. Není jednoznačně ani novátorem, ani tradicionalistou. Je navíc spíše nepřátelský, neochotný pomoci druhým, je povýšený a zahleděný do sebe. Své povinnosti plní v přiměřené míře. O stereotypech se říká, že zveličují vlastnosti reálných lidí a z faktické pravdy v sobě mají jen málo. Psychologové se v posledních letech věnují právě zkoumání přesnosti stereotypů. Dosud publikované výsledky ukazují na to, že národní stereotypy naprosto nekorespondují s reálnou situací, lépe řečeno s vlastnostmi reálných lidí. Jedinou výjimkou jsou Poláci. V Polsku je opakovaně zaznamenávána shoda mezi národním stereotypem a vlastnostmi skutečných lidí. V rámci českého výzkumu se také překvapivě zjistilo, že stereotypní představy o typickém Čechovi se podobají nikoli Slovákovi, ale právě typickému Polákovi. Stejně jako Polák, také typický Čech je „psychicky labilní, nepřívětivý a svědomitý tak akorát“, ve srovnání s Polákem je ještě o něco méně společenský a otevřený novému. Polákovi se Čech nepodobá jenom tím stereotypním pohledem, ale také ve skutečnosti. Jsme psychicky nestabilní, nepřívětiví a dokonce prý o něco méně svědomití, než Poláci. Neprávem si však připisujeme oproti Polákům vyšší míru družnosti a otevřenosti novému. Náš severní soused o Češích hovoří jako o milých, zdvořilých a sympatických lidech, leč poněkud zdrženlivých. Nepřekvapuje, že vnímají také náš odlišný přístup k náboženství, když se pozastavují nad tím, že pracujeme na zahrádkách také v době nedělního klidu.[52]

            Zkuste se sami zamyslet nad tím, zda nám naše české vlastnosti vlastně vyhovují. Nebo je na čase s tím něco dělat. Otázkou zůstává, můžeme-li se jako národ změnit a je-li to vůbec nutné nebo žádoucí.             

ZÁVĚR

         Můj příspěvek rozhodně nebyl čistě filosofickou studií. Bylo to také záměrem. Filosofický problém a úvahy s ním spojené jsem sdílel s postřehy sociologů, politologů, psychologů, historiků či publicistů. Byť jsem sám historikem, záměrně jsem se vyhnul fenoménu českého národního obrození a důkladnému zkoumání nacionalismu v českých zemích. Snažil jsem se práci držet v rovině aktuálnosti. Pokud už jsem zmiňoval něco z historie, vždy to mělo mít nějakou souvislost nebo konfrontaci se současnou situací. Shrňme si tedy, o co jsem se vlastně pokoušel.

            Hlavním úkolem bylo zjistit, jakým způsobem chápou čeští filosofové vlastní národ. Odpověď není jednoduchá. Ve svém přístupu k charakteru českého národa se autoři dosti liší, pokud se tomuto tématu zrovna nevyhýbají obloukem, což je časté. Nejprve bylo nutné definovat si pojem národ. V jeho vymezení panovala celkem shoda. Jde o vymyšlený celek, ve který jsme začali postupně prostě věřit, a je to dobře. Aristotelský přístup k národu jsme zamítli. V tom, jak charakterizovat onen český národ už ale panovala mezi filosofy nejednotnost. Zatímco Patočka se pro definici národního charakteru obrací příliš do minulosti k našim velikánům, Patočka s Třeštíkem preferují charakterizovat národ z nynějších postojů a situací. Žádná národní hrdost z minulosti jednoduše nemá vyplynout, a pokud ano, je to hrdost zpátečnická.

            V současnosti nejzajímavějším filosofickým dílem pro mé téma je Domov a dálava od Erazima Koháka. Kapitoly, kde se dívá Kohák přímo do historie, jsem záměrně opomenul a soustředil se na jeho vlastní pohled na aktuální situaci, respektive dobu nedávnou (80. a 90. léta, které dává do konfrontace). Český národ podle Koháka v dnešním světě pouze nicuje, nemá problémy, se kterými se musel v době předlistopadové dennodenně potýkat. Nic nás vlastně netrápí a my s tou současnou pohodou jednoduše neumíme správně naložit. Sami ani netušíme, na co máme být vlastně hrdí, jaké máme další vize, o tom už ani nemluvě. V běžném shonu se snažíme zabezpečit pouze sebe nebo svoji rodinu. Kohák ovšem optimisticky dodává, držme se s Evropou, ale zůstaňme v tomto globalizovaném světě sví.

            V kapitole s názvem Léta 1989 a 1993 jako mementa velkých proměn jsem se snažil zhodnotit názory dalších filosofů na to, zda to, co se tehdy odehrálo, mělo nějaký významný dopad na událost post-ea. Očekával jsem také, že filosofové budou novou dobu více opěvovat, zatímco jsem se dočetl o názorech spíše skeptických. Karel Kosík je po vzoru V. Bělohradského velkým kritikem Severoatlantické aliance, instituce, v níž setrváváme z ryze pragmatických důvodů. V restauraci kapitalismu v ČR vidí možnost nového zvláštního způsobu podnikání, pro nějž se uplatnil zcela nový, později světový, název tunelování. Neříká, že se předtím a jinde než u nás netunelovalo, ale my jsme tuto činnost dovedli ad absurdum. Dává za vinu české společnosti, že se proti této podnikavé činnosti nechtěla bránit, ale pak dochází k názoru, že jí k tomu vlastně nikdo nedal pokyn, v čemž se opět projevila česká pohodlnost a lenost. Jeho kolega, Milan Machovec, současnou situaci bohužel spíše pouze glosoval, když poznamenal, že v současné české společnosti není velkých lidí a nemá si proto koho vážit. Na okraj zmínil jen Václava Havla, jenže ten je v současnosti také již po smrti, takže nemáme nikoho. Průšvih nastává zejména v době prezidentských voleb, kdy voláme osobnosti situace neznalé, buď do Čech přivandrovalé (Tomio Okamura) nebo od situace odtržené, protože se jim zalíbilo v USA (Jan Švejnar). Když už není z koho vybírat, nepohrdli bychom ani spícím politikem (Karel Schwarzenberg) nebo odpovědným politikem s komunistickou minulostí (Jan Fischer). Tito lidé mají nepochybně své kvality, ale obecně jsme v pasti. Velké osobnosti nám zcela jistě chybí a odvolaný ministr Pospíšil se nechal slyšet (Hydepark, ČT24, 28. 6. 2012), že mladí lidé nechtějí vstupovat do politiky, což je nepochybně důsledek a možná i příčina špatně vykonávané politiky v České republice.

            Přes svou časnou kritičnost zůstával optimistou D. Třeštík. Jelikož nám stále chybí určité uvědomění si přirozené jednoty, měly bychom si národ opět znovu vymyslet a dát svému národu nový, občanskou-demokratický vzhled. U českého národa vyzdvihuje vlastnosti jako je liberálnost, tolerantnost, ale nechybí nám ani jistá dávka skepse. Je nutné vystoupit ze stínu národa hlupáků, švejků a čecháčků, který si sebou někteří často do dnešních dob táhneme. Nemůžeme se neustále ohlížet po Evropanech, protože to my jimi jsme a tu se nám daří lépe, tu méně, ale rozhodně už nejsme plebejským národem, na který se občas bohužel stále odkazujeme.

            Mým přáním je, abychom se vždy řídili morálním imperativem našeho bývalého prezidenta Václava Havla, který říkal: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ Tato slova neplatila pouze během sametové revoluce, ale mají platnost dodnes, zdaleka nejde jen o pravdoláskařství, jak se tomu někdy s pejorativním nádechem říkává. Nehledejme stále někde vzory, buďme sami sebou, ale bez té ostudy a nezodpovědnosti.              

POUŽITÁ LITERATURA

Monografie, články, studie:

Chalupný, E., Národní filosofie československá. I. Národní povaha, Praha, Vlastním nákladem 1932.

Černý, V., Paměti III., Brno, Atlantis 1992

Gellner, E., Národy a nacionalismus, Praha, Hříbal Josef 1993.

Hejdánek, L., Národ a nacionalismy. Úvahy o roli idejí a ideologií, Reflexe 93/9, s. 2-17

Heywood, A., Politické ideologie, Plzeň, Aleš Čeněk 2008.

Hroch, M. (ed.), Pohledy na národ a nacionalismus. Čítanka textů, Praha 2003.

Hrubec, M. – Pauza, M. – Zumr, J. et al., Myslitel Karel Kosík, Praha, Filosofia 2011. 

Hutňanová, Z. (ed.), Ferdinand Peroutka 21. století, Příbram, Památník Karla Čapka ve Staré Huti 2005.

Hřebíčková, M. – Leix, A. – Graf, S., Poláci nás milují. In: Lidové noviny, roč. XXV, č. 141, 16.-17. 6. 2012, s. 21-22.

Kohák, E., Domov a dálava. Kulturní totožnost a obecné lidství v českém myšlení, Praha, Filosofia 2010.

Kosík, K., Poslední eseje, Praha, Filosofia 2004.

Nodl, M., Dekret kutnohorský, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2010.

Patočka, J., Co jsou Češi?, Praha, Panorama 1992.

Peroutka, F., Jací jsme. In: Týž, O věcech obecných I, Praha, Státní pedagogické nakladatelství 1991, s. 19-21.

Pithart, P., Paradoxy rozchodu: filozofická a mravní východiska a evropské paralely. In: Vodička, K. (ed.), Dělení Československa. Deset let poté, Praha, Volvox Globator 2003, s. 183-185.

Rak, J., Bývali Čechové. České historické mýty a stereotypy, Jinočany, H & H 1994.

Rejai, M., Political ideologies. A comparative Approach. New York-London, M. E. Sharpe 1991.

Thurnher, R. – Röd, W. – Schmidinger, H., Filosofie 19. a 20. století III. Filosofie života a filosofie existence, Praha, Oikoymenh 2009.

Třeštík, D., Češi. Jejich národ, stát, dějiny a pravdy v transformaci. Texty z let 1991-1998, Brno, Doplněk 1999.

Třeštík, D., Češi a dějiny v postmoderním očistci, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2005.

Vlachová, K. – Řeháková, B., Národ, národní identita a národní hrdost v Evropě, Sociologický časopis 40, roč. 40, s. 489-508.

Žďárský, P. (ed.), Hovory s Milanem Machovcem, Praha, Akropolis 2008.

Webové odkazy:

http://cechacek.nazory.cz/.

http://janschneider.blog.idnes.cz/c/127629/Ne-kazdy-Cech-je-cechacek-ale-kazdy-cechacek-je-Cech.html

http://krejci.bigbloger.lidovky.cz/c/89142/Cechackovstvi-a-cechacek.html

http://www.nuigalway.ie/ssrc/programmes/conferences.html

http://www.transparency.cz/dnesni-odvolani-mistra-spravedlnosti-premierem-vyraznym-osla/

RESUMÉ

            Práce se pokouší zachytit aktuální pohled na český národ okem českého filosofa. Názorová platforma není sice tak široká, přináší však zajímavé postřehy. V příspěvku se setkáte s názory filosofů Hejdánka, Patočky, Machovce, Kosíka, které budou trefně doplňovány esejistickými úvahami historika Dušana Třeštíka nebo ze starší generace novinářem Ferdinandem Peroutkou. Součástí příspěvku jsou také dvě důležité socio-psychologické studie, které vypovídají jednak o národním českém stereotypu, ale zároveň shromažďují data, jež popisují český národ a společnost na základě faktů a zkušeností samotných lidí. 

---

[1] Gellnerovo myšlení shrnula konference s názvem The Social and Political Relevance of Gellner´s Thought Today, 2005. Cf. http://www.nuigalway.ie/ssrc/programmes/conferences.html, 24. 6. 2012. 

[2] Kohák, E., Domov a dálava. Kulturní totožnost a obecné lidství v českém myšlení, Praha, Filosofia 2010.

[3] Viz kapitola Pojem NIC a nihilistické úvahy o Češích u Erazima Koháka.

[4] Heywood, A., Politické ideologie, Plzeň, Aleš Čeněk 2008, s. 159.

[5] Texty k nacionalismu shromáždil ve sborníku Hroch, M. (ed.), Pohledy na národ a nacionalismus. Čítanka textů, Praha 2003.

[6] Gellner, E., Národy a nacionalismus, Praha, Hříbal Josef 1993. V originále citát zní: „It is nationalism which engenders nations, and not the other way round.“

[7] Nodl, M., Dekret kutnohorský, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2010, s. 126-127, důsledně hovoří o univerzitním národě, byť prameny užívají termín nacio bohemorum.  Navíc mé tvrzení je podpořeno Nodlovým bádáním, který konstatuje absenci „jakýchkoli vyhraněných nacionálně motivovaných sporů na pražské univerzitě…“, stejně jako absenci „dokladů o střetech mezi etnicky a jazykově českými a jazykově německými příslušníky nacio bohemorum.“, Tamtéž, s. 127.    

[8] Hejdánek, L., Národ a nacionalismy. Úvahy o roli idejí a ideologií, Reflexe 93/9, s. 2.

[9] Tamtéž, s. 2.

[10] Tamtéž, s. 3.

[11] Rejai, M., Political ideologies. A comparative Approach. New York-London, M. E. Sharpe 1991. s. 28 n.

[12] Hejdánek, L., Národ a nacionalismy, s. 16-17.

[13] K vymezení těchto prvků Vlachová, K. – Řeháková, B., Národ, národní identita a národní hrdost v Evropě, Sociologický časopis 40, roč. 40, s. 491-492.

[14] Vlachová, K. – Řeháková, B., Národ, s. 499.

[15] Rak, J., Bývali Čechové. České historické mýty a stereotypy, Jinočany, H & H 1994.

[16] Vlachová, K. – Řeháková, B., Národ, s. 501.

[17] Patočka, J., Co jsou Češi?, Praha, Panorama 1992, s. 7.

[18] Patočka, J., Co jsou Češi?, s. 12. 

[19] Tamtéž, s. 13.

[20] Tamtéž, s. 99-100.

[21] Třeštík si tuto otázku pokládá z toho důvodu, že Patočkova esej není nadčasová a vychází až po revoluci, kdy Patočkovy myšlenky ztrácí jaksi své poslání. 

[22] Třeštík, D., Češi. Jejich národ, stát, dějiny a pravdy v transformaci. Texty z let 1991-1998, Brno, Doplněk 1999, s. 28.

[23] Třeštík, D., Češi, s. 29.

[24] Peroutka, F.,  Jací jsme. In: Týž, O věcech obecných I, Praha, Státní pedagogické nakladatelství 1991, s. 19-20.

[25] Kohák, E., Domov a dálava, s. 301.

[26] Tamtéž, s. 304.

[27] Tamtéž, s. 306-307.

[28] Kohák s termínem nihilismus v souvislosti se pojmem Nic nepracoval.

[29] Thurnher, R. – Röd, W. – Schmidinger, H., Filosofie 19. a 20. století III. Filosofie života a filosofie existence, Praha, Oikoymenh 2009, s. 134.

[30] Hutňanová, Z. (ed.), Ferdinand Peroutka 21. století, Příbram, Památník Karla Čapka ve Staré Huti 2005, s. 7.

[31] Kohák, E., Domov a dálava, s. 340.

[32] Tamtéž, s. 354.

[33] Kohák, E., Domov a dálava, s. 358.

[34] Tamtéž, s. 375.

[35] Pithart, P., Paradoxy rozchodu: filozofická a mravní východiska a evropské paralely. In: Vodička, K. (ed.), Dělení Československa. Deset let poté, Praha, Volvox Globator 2003, s. 183-185.

[36] Jeho dílo shrnuje sborník Hrubec, M. – Pauza, M. – Zumr, J. et al., Myslitel Karel Kosík, Praha, Filosofia 2011. 

[37] Kosík, K., Poslední eseje, Praha, Filosofia 2004, s. 12. Jeho texty, v této knize otištěné, vycházely v letech 1997-2000 v Salonu, literární příloze deníku Právo.

[38] Tamtéž, s. 13.

[39] Tamtéž, s. 83. Převzato z Moravec, E., Ve službách nové Evropy, Praha, Orbis 1940, s. 223. 

[40] Dostupné z: http://cechacek.nazory.cz/. Zde zajímavá zejm. kapitola O panu Čecháčkovi. Dále http://janschneider.blog.idnes.cz/c/127629/Ne-kazdy-Cech-je-cechacek-ale-kazdy-cechacek-je-Cech.html; http://krejci.bigbloger.lidovky.cz/c/89142/Cechackovstvi-a-cechacek.html, vše aktualizace 28. 6. 2012.

[41] Černý, V., Paměti III., Brno, Atlantis 1992, s. 285-289.

[42] K tunelování Kosík, K., Poslední eseje, s. 86-88.

[43] Tamtéž, s. 87.

[44] Tamtéž, s. 174.

[45] Dostupné z: http://www.transparency.cz/dnesni-odvolani-mistra-spravedlnosti-premierem-vyraznym-osla/, 28. 7. 2012.

[46] Kosík, K., Poslední eseje, s. 176.

[47] Žďárský, P. (ed.), Hovory s Milanem Machovcem, Praha, Akropolis 2008, s. s. 178.

[48] Tamtéž, s. 184.

[49] Třeštík, D., Češi, s. 46. Na s. 50 Třeštík dodává, že neexistuje etnikum nebo národ, který by si svou etnickou národnost neuvědomoval.  Jednoduše řečeno, etnikum, které si svou etnicitu neuvědomuje, není etnikem.; podrobněji Týž, Češi a dějiny v postmoderním očistci, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2005, s. 194-204.  

[50] Týž, Češi, s. 125.

[51] Třeštík, D., Češi a dějiny v postmoderním očistci, s. 15-16.

[52] Hřebíčková, M. – Leix, A. – Graf, S., Poláci nás milují. In: Lidové noviny, roč. XXV, č. 141, 16.-17. 6. 2012, s. 21-22.