Daniela Tinková, Tělo – věda – historie. K otázce formování „moderního“ těla v historiografii a novověké vědě, in: Martin Nodl – Daniela Tinková (edd.), Antropologické přístupy v historickém bádání, Praha 2007, s. 13-52.
Hlavním tématem této studie je proměna obrazu, interpretací lidského těla v souvislosti s formováním „moderní“ společnosti založené na racionalizovaném „vědění“.
Autorka se zaměřuje na některé základní jevy, které modifikovaly sebe-obraz západního člověka (nikoli jen vědce) na prahu „moderní“, „občanské“ společnosti.
Všímá si, že v posledních desetiletích narostl zájem evropských humanitních vědců o problém těla a konceptualizace tělesnosti v různých historických epochách a společenských vrstvách. I historikům se tak otevřelo nové pole, obdělávané dosud především filozofy a antropology.
Na prahu 40. let zdůrazňoval Marc Bloch ve své Obraně historie, že se člověk v průběhu dějin nevyhnutelně musel změnit – mentálně i v subtilních „mechanismech svého těla“ Proto je zapotřebí, aby se historie zabývala člověkem celým, včetně jeho těla, jeho senzibility, jeho mentality – nejen jeho činy a myšlenkami: jen tak je možné zachytit člověka ve společnosti i v čase. Nárok na „totální historii“, pro kterou horoval Luciem Febvre, nezbytně obsahoval studium člověka, které by zahrnovalo „člověka konkrétního, člověka živoucího, člověka z masa a kostí“ – tedy člověka v jeho „tělesné“ podobě.
Právě řeč těla jeto, co dává sílu vyřčenému slovu; gesta a řeč žijí v symbióze. Studium lidských emocí, pocitů, výrazů radosti či odporu je neodmyslitelné od studia částí lidského těla či těla celého. Historik, pokud mu to prameny dovolí, však může studovat tělo také jako předmět slasti i bolesti, jako vnímající a cítící subjekt i jako objekt vědění či touhy.
Z filozofů, kteří tematizovali problematiku těla, měl na historiky jistě klíčový vliv Michel Foucault, který mimo jiné právě na této tematice odhaluje zdání substanciality. Zajímá ho hra „konstruování“ těla v různých projevech politických strategií.
O propojení literárněvědného a historického pohledu se později pokusila řada autorů s literárněvědným či sémiotickým vzděláním. Jako ilustraci bychom mohli zmínit alespoň Pietra Camporesiho, kterého fascinovala mimo jiné tisíciletá zkušenost s tělem a tělesností v kolektivní „senzibilitě“ jdoucí na práh moderní doby; takové je především jeho dílo Neporušitelné tělo. Spása a zdraví mezi středověkem a protireformací (1983), v němž se zajímal o „magické tělo“, tělo světců a světic, jejichž tělo poskytlo ostatky schopné zázraků. Zajímalo ho však i tělo deformované nemocemi, zraněními, tělo hladové, tělo jako centrum smyslových prožitků, jako objekt exorcismu či očišťování. Z hlediska naší problematiky jsou důležité také soubory statí literárního historiky ze Štrasburku, Paula Hoffmanna, věnované afektivitě a vnímání tělesnosti v osvícenské literatuře a medicíně, případně klasická studie Jeana Starobinského o J. J. Rousseauovi, v níž jsou rozsáhlé pasáže věnované jeho nemocem.
Od 80. let se zájem o tělo vlivem antropologie i literární vědy, resp. sémiotiky, rozšířil o nové otázky, jaké představovali například symbolické významy těla a gest, jimž systematicky věnoval pozornost např. přední britský kulturní historik Peter Burke, jehož můžeme přiřadit mezi protagonisty antropologického pohledu na historii. Českým čtenářům se nedávno mohla dostat do ruky také sémioticky zaměřená studie francouzského medievalisty Jeana-Clauda Schmitta o symbolice středověkých gest. Z českého překladu se dočkala také studie jiného typu v pohledu na studium těla, o nějž se pokouší „historik smyslového“ Alain Corbin. Po prvních studiích věnovaných prostituci a sexuálnímu násilí se Corbin začal v obecnější rovině věnovat proměnám smyslového vnímání a smyslových vjemů v rapidně se proměňující industriální společnosti a krajině 19. století. Čeští čtenáři se mohli seznámit s jeho prací Narcis a miazma, věnované čichovým vjemům a proměně citlivosti vůči zápachu v modernizující se společnosti.
Nyní se zaměřením přímo na otázky spjaté s „utvářením“ moderního těla prostřednictvím vědy a disciplinárních technik. Pokusíme se alespoň v základních rysech představit kritické diskuse a pokusy o konceptualizaci, které tyto otázky inspirovaly v evropské historiografii.
Francouzský historik Jacques Gélis podotýká, že v rané novověké společnosti a kultuře přetrvával dvojí – v podstatě protichůdný - základní přístup k tělu a životu: na jedné straně postoj rurální komunity, v němž přežíval „pozitivní“ vztah k tělu, k jeho sepětí se zemí, k symbióze s přírodou; tento postoj byl však stále intenzivněji konfrontován s koncepcí potridentské církve, zdůrazňující pohrdání tělem jako zdrojem nízkosti a zkaženosti.
Již pro Foucalta je moderní tělo – stejně jako člověk – „produktem“ disciplinárních technik a jeho fyzická existence podléhá strategiím státního aparátu. Připomeňme si například známé pasáže v Dohlížet a trestat věnované tělu jako „cílu represe“ či „parcelaci“ tělesných úkonů a jejich rozložení v čase v armádě či donucovací pracovně „klasické doby“ 17. a 18. století. Tělo, stejně jako člověk, je ona Foucaultova metaforická „písková socha“. „Ani člověk, ani tělo nejsou tak ‘fixní’, aby jim mohli jiní rozumět“, komentuje Phillip Sarasin, tolik ovlivněný Foucaultem. Foucaultův slovník i koncepty začala ostatně používat řada historiků právě při studiu těla a tělesnosti, promítly se např. do některých studií zabývajících se problémem omezování trestu smrti, tortury a mrzačících trestů jako jeden ze symptomů proměňující se kolektivní senzibility. Příkladem je např. studie Georgese Vigarella s názvem Le corps redressé (= cca. trans. „disciplinované tělo“), kde se zajímá o další rozvíjení tělesné disciplíny v rámci vědeckých, kulturních a sociálních kontextů – tedy gesta, taktika a strategie „pedagogiky těla“, přičemž tato „pedagogika“ je chápána jako nositelka předpisů či principů, které tělu dávají formu a tvarují ho, aby je ještě důsledněji podřídily normám než myšlenky. Symbolem tohoto důrazu na fyzickou dokonalost je korzet 17. století, jejž Vigarello označuje za „normu vpravdě metaforickou“ a vnucenou pasivnímu tělu. Právě „komprese“ a „pasivita“ jsou klíčovými pojmy této nové disciplinační strategie.
Vigarello rozvinul nedávno právě také otázku hygienického myšlení, resp. hygienických postojů. Ve své studii věnované dějinám zdravotních praktik a pojímání zdraví/nemoci, resp. zdravého/nezdravého, jdoucí napříč staletími, sleduje historii a proměny preventivních postojů a praktik umožňující uchovávání těla a péčí o ně. Nově objevené tělo složené z „vláken“, která představují v 18. století minimální anatomickou jednotku, a vize zdokonalitelnosti lidského rodu s sebou přinesly nové nároky a návody na „posílení“, které má zabránit oslabování a „degeneraci“: chladná voda, čerstvý vzduch, vycházky a fyzická cvičení, střídmá strava mají napříště nahradit jak drastické evakuační praktiky, tak těžká, kořeněná, „vydatná“ jídla doporučovaná o století dříve.
Foucaultova práce Zrození kliniky. Archeologie lékařského pohledu (1963) je dnes znovu objevovaná inspirační platforma některých historiků. Foucault si klade otázky po chápání smyslu „klinického“ pohledu a jeho zrození na sklonku 18. století. Foucault se táže, jak se lékařský pohled na tělo nemocného na přelomu 18. a 19. století utvářel na základě prostoru, zkoumání mrtvého těla, hry jazyka – a jak se tělo nemocného díky nové instituci kombinující péči, kontrolu a vědění o těle, zvané „klinika“, proměnilo ve zvláštní místo, kde se rozvíjí „čistá“ nemoc. Lůžko nemocného se tak stává pozorovacím polem i vědeckého diskurzu.
Kritika odosobněné lékařské moci a autority, stejně jako redukování (subjektivně) trpícího člověka na (objektivně) uchopitelný a analyzovatelný „jev“ oslovila v posledních desetiletích řadu historiků vzdalujících se konceptu dějin vědy jako dějiny „pokroku“ a zdokonalování. Nemocný člověk a jeho tělo se v klinickém pohledu jeví jako odosobněný „objekt“ zbavený vlastní, individuální historie i subjektivního strachu a otevřený „pohledu vědění“
Pokusíme se poukázat na klíčové změny, které přineslo osvícenství do lékařského diskurzu. Šlo především o novou interpretaci samotného (lidského) těla. Je známo, že osvícenská medicína na jedné straně dovršila „anatomickou revoluci“ 16.-17. století, je však důležité rovněž zdůraznit, že na straně druhé utvořila vlastní koncept lidského těla, těla „citlivého“, těla „dráždivého“ – a těla „parcelovaného“, organizovaného do „systému“ na základě elementárních „jednotek“ – orgánů, tkání, vláken.
Po dva tisíce let, přinejmenším do renesance, stál tradiční obraz těla, vytvořený řeckou filozofií a medicínou, na metaforice kosmu a těla. Teprve osvícenská medicína de facto definitivně vyhrotila rozchod s antickou teorií šťáv a „astrologickou anatomií“ člověka-zvířetníku, jež představovaly dominantní paradigma po dobu delší než půl druhého tisíciletí. Teprve od renesance se skutečně objevuje „anatom“ jako nový typ lékaře, který pracuje nejen s apriory danými koncepty, ale především pomocí smyslů, přímého pozorování, experimentálně a empiricky. „Anatomická revoluce“ 16. století ohlašující zrození nového zobrazování těla je tradičně spojována se jménem lékaře Andrey Vesalia z jižního Nizozemí. Jeho spis Corporis Humani fabrica Libri Septem – Ustrojení lidského těla (1543) byl publikován ve stejném roce, kdy vyšel stejně paradigmatický Koperníkův text O Oběhu nebeských těles. Přesto lze podotknout, že rozhodující důsledky této „anatomické revoluce“ přineslo až osvícenství.
Zhruba dvě stě let po Vesaliovi se anatomie rozvíjela především jako deskriptivní věda, tělo bylo interpretováno jako „systém“. Zdokonalovaly se popisy a pochopení funkcí jednotlivých anatomických částí orgánů, přičemž nové ilustrované anatomické atlasy, připravované ve spolupráci s předními výtvarníky, učili vidět „nové“ lidské tělo novým pohledem. Ale teprve osvícenskou snahou o nalezení „definitivního segmentu“, základní stavební a skladební jednotka těla, ať to bylo vlákno na prahu 18. století (v r. 1700 Malpighiho žák Baglivi), nebo tkáň na prahu století následujícího (v r. 1802 Xavier Bichat), dosáhla anatomie nastolení „nového řádu představ“. Teprve teď, jak zdůrazňují přední historici medicíny Mirko Grmek či Rafael Mandressi, bylo myslitelné utvoření systému, který dal všem dosud studovaným fragmentům význam a dovolil globální interpretaci těla.
Žádné komentáře:
Okomentovat